Briefingy

Smyslem podobných briefingů je pokus o nápravu pošramocené pověsti. Mlčení si totiž veřejné mínění tradičně vykládá jako souhlas. František Kozel měl víc než týden na to, aby našel přijatelné logické vysvětlení, jak se do jeho trezoru dostaly materiály a předměty, které tam podle policie neměly co dělat, a od manažera Synotu už jsme se dozvěděli, že není nic špatného setkat se v noci na pumpě s rozhodčím na kus řeči a mít při tom shodou okolností v kapse sto pětasedmdesát tisíc. Vydařené briefingy jsou ty, ze kterých novináři odcházejí s pocitem, že podezřelý je vlastně vzorem ctností, a kroutí hlavou nad zlovolností policie, která si usmyslela sužovat občana odposlechem telefonu anebo domovní prohlídkou.

Věci nejsou takové, jak vypadají, říkají zpravidla novinářům podezřelí v naději, že jejich prostřednictvím se čtenáři novin, posluchači rádií či televizní diváci přidají na jejich stranu. Když dnes večer uvidíme v televizi, jak příjemným dojmem působí pan náměstek v příjemném prostředí restaurace U Bonaparta, nejspíše si řekneme: Takhle tedy zločinec nevypadá. Problém je v tom, že ani ten nejúspěšnější briefing nenahrazuje soudní líčení. Ovlivnit veřejnost je snazší než ovlivnit soudce, kteří budou posuzovat, zda se pan náměstek právě soudce a také svědky snažil ovlivňovat. Nejsou to zkrátka briefingy, které rozhodují o vině a nevině. Naštěstí.