Bojovali ve Francii, v Anglii opravovali letouny, po válce je zavřeli. Příběhy českých mechaniků RAF

Bývalý český mechanik RAF
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Bývalý český mechanik RAF

Za úspěchem československých letců ve slavné Bitvě o Británii za 2. světové války nestojí jen jejich um, odvaha a nasazení, ale také mechanici, kteří se starali o letouny.

Piloti RAF při manipulaci s boxy s poštovními holuby

Příběhy legendárních stíhačů RAF jako třeba Fajtla či Peřiny média už vícekrát zpracovávala. Jejich mechanici stáli v pozadí, přestože i jejich příběhy bývají dramatické. Mnozí z nich, než se dostali k RAF, nasazovali své životy v bitvě o Francii v roce 1940. Po roce 1948 je komunisté pronásledovali stejně jako letce. 

Paměť národa zdokumentovala desítky příběhů příslušníků RAF a mnozí patří mezi pozemní personál. Přinášíme dva z nich: Bartoloměje Ranofreje, mechanika, který se staral o Wellingtony u 311. bombardovací peruti RAF a Jiřího Granta, který měl u 312. stíhací peruti RAF na starost Spitfiry.

Vzpomínky českých vojáků RAF systematicky od roku 2001 zaznamenali lidé z neziskové organizace Post Bellum‚ která spravuje sbírku Paměť národa. Podpořte jejich nahrávání pamětníků, vzdělávací projekty a knihy a výstavy třeba drobným darem, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa. Děkujeme.

Hajný hlídal, aby nepřišlo gestapo

Bartoloměj Ranofrej se narodil v roce 1914, vyrůstal v Napajedlech, kde ho vychovávala babička: „Otec se nevrátil z první světové a maminka mi zemřela v mých čtyřech letech,“ začíná vyprávění Bartoloměj Ranofrej v roce 2003 v jednom malém panelovém bytě v Praze. Dvouletou vojenskou službu u protitankových děl si odsloužil v Uherském Hradišti.

Pplk. Bartoloměj Ranofrej

Po nacistické okupaci Československa přijal nabídku kamaráda z vojny, aby se zapojil do Obrany národa. Jeho skupina shromažďovala zbraně, připravovala povstání a organizovala vojenský výcvik nováčků: „To se provádělo v lesích. Hajný nás hlídal, kdyby přišlo gestapo. Učili jsme nováčky střílet z pistolí a házet granátem.“ Skupinu kdosi udal a většina skončila v koncentračních táborech nebo na popravišti už v roce 1940.

Bartoloměj měl ohromné štěstí. Krátce před prozrazením ho továrna Fatra na výrobu plynových masek, kde pracoval jako technik, vyslala do Jugoslávie do firemní pobočky. Měl pomáhat ve fabrice s opravami strojů. Odtud s jedním kamarádem v noci utekl, protože se doslechl, že se tvoří ve Francii československá zahraniční armáda. Po několika týdenní cestě přes Balkán, Turecko, Sýrii doplul až k francouzským břehům, kde se připojil ve vojenském táboře Agde k československým jednotkám.

Čekali tanky a místo toho na ně zaútočila pěchota

První bojové nasazení prožil v noci. Podle velitele se měli připravit s kanony na útok německých tanků, ale namísto nich na ně zaútočila pěchota. S kanony neměli šanci se udržet, a dali se na ústup.

Do zástupů prchajících vojáků i civilistů nalétávaly německé stíhačky. Četa vojáků se rozpadla. Bartoloměj se držel šestice přátel, se kterými se doslova plazil po čtyřech v příkopě podél cest. Po několika dnech útrap dorazili zpět do vojenského tábora Agde, kde už probíhaly horečné přípravy k evakuaci Čechoslováků do Anglie.

Být džentlmenem na prvním místě

Na Středozemní moře vojáci vypluli na malých bárkách, ve kterých je Francouzi dopravovali k uhelné lodi plující směrem do Gibraltaru.

Pplk. Bartoloměj Ranofrej

Zde je čekal lodní konvoj a za třináct dní dopluli do anglického Liverpoolu: „Tady nás Angličani přivítali opravdu přátelsky. Bylo to dojemné, na to jsme nebyli zvyklí. Týdny jsme trpěli hladem, špínou a únavou. Tady jsme dostali najíst, nové uniformy, nechali nás vyspat. Ve Francii jsme byli špinaví legionáři, tady platilo heslo, které jsem si oblíbil: ´You are a gentleman first, then you are a soldier. Nejdřív jsi džentlmen, potom voják,´“ popisuje Bartoloměj Ranofrej, který se hlásil k letectvu: „Už jsem toho pozemního vojska měl z Francie plné zuby.“

Po půlročním technickém výcviku ho přidělili ke středním dvoumotorovým bombardérům Wellington u 311. českoslpovenské peruti: „To byla kovová konstrukce potažená látkou. Když byl prostřílený, tak jsme vyřízli plátno, sešili a přetřeli. Ošetřovali jsme motory, řízení, podvozky, všechno. Každý den. Pilot nám musel podepsat, že je stroj v naprostém pořádku,“ vypráví Ranofrej.   

Strýček se přimluvil u RAF

 Jiří Grant (vlevo) s bratrem Ottou (1945)

Jiří Grant se narodil roku 1920 v Praze v židovské rodině bankéře. Podařilo se jim za dramatických okolností prchnout z protektorátu v dubnu 1939 měsíc po okupaci, kdy ještě úřady bez větších komplikací vydávaly cestovní doložky.

Rodina se ocitla na začátku války v Londýně. Jiří nastoupil na technickou univerzitu, která ho nenaplňovala, nudila a přemýšlel, že odejde. Proto, když přišli britští důstojníci do posluchárny studenty verbovat, zvedl ruku mezi prvními.

Během anglického výcviku si podal žádost o přidělení k letectvu: „Strýc se trošku znal s jedním leteckým generálem, a ten říkal: ‚Zařídíme to.‘“

Jiří tedy nastoupil na letecký výcvik RAF, chtěl se stát navigátorem: „Přísahali jsme na Československo, ale také na anglického krále. Už jsem se připravoval k létání, když přišli na to, že mám špatné oči a létat nemohu.“

Generál František Peřina

U letectva zůstal díky předchozímu technickému studiu, přijali ho jako mechanika u 312. československé stíhací perutě: „Dostal jsem na starosti Spitfiry. Nikdo nás zbytečně nebuzeroval, protože jsme byli prostě dobří, velmi dobří mechanici, spolehliví. Slyšel jsem, že u 311. to tak nebylo, u nás ano,“ hodnotí Grant léta u RAF.

S velkou úctou vzpomíná na jednoho z nejlepších českých stíhačů Františka Peřinu: „Peřina se vracel z operačního letu a proletěl kolem nás hlavou dolů. Tak jsem si říkal, co se proboha děje?! A on sestřelil Němce, tak to takhle oslavoval. On byl úžasný, tenhle Peřina. A potom bylo druhý den v novinách, Čechové sestřelili německý výzvědný letoun blízko Peterheadu.“

Ke snídani párek nebo vločky, kávu nebo čaj?

Jiří Grant, promoce (1947)

Jiří Grant nastupoval na nepřetržité dvojdenní služby: „Jeden den noční, další den pohotovost a potom den volno, každý třetí den. To jsem vyjížděl na projížďky na kole,“ vypráví Grant, který se všemožně snažil pomoci svým rodičům, kteří žili poměrně nuzně v jednom menším bytě v Londýně. Nosil jim sádlo, odkapané od smažené slaniny ze snídaní. Lovil divoké zajíce a vozil je rodičům. 

Češi se od Angličanů odlišovali nejen tím, že si zásadně brali ke snídani párky, slaninu a vajíčka, Angličané už tenkrát dbali na zdravější stravu, dávali více přednost vločkám, ale lišili se také ranními nápoji. Angličané dostávali k snídani čaj, pro Čechy byla vždy připravená termoska s kávou.

Britským letectvem RAF v letech 1939 – 45 prošlo 2 500 československých vojáků. Válečné ztráty byly vysoké: činily 529 mrtvých a nezvěstných, 250 zraněných a 52 zajatých. Do vlasti se během roku 1945 vrátilo celkem 1 359 příslušníků, dalších 250 zůstalo v zahraničí. Nejvíce (přes 200) ve Velké Británii, dále ve Francii, Kanadě, USA, ale také v Argentině či Alžírsku. V armádě v Československu zůstalo sloužit v roce 1946 jen asi 450 bývalých příslušníků československého letectva ze západní fronty. Zdroj Vojenský historický ústav.

U 312. perutě tvořili naprostou většinu (80 – 90 procent) pozemního personálu Češi. Mluvilo se česky, jen povely byly anglicky, vyjma zcela českých událostí, jako byly pohřby. „Byli tam lidi, kteří žili i pět let v Anglii a neuměli ani slovo anglicky. A když jeli na dovolenou, tak do Londýna, kde jsme měli české středisko. ´Blbí čajáci‘, tak nadávali na Angličany,“ popisuje některé československé vojáky u RAF, za které se styděl. Na druhou stranu u jednotky sloužil jistý Wieler, typický Londýňan, a ten se prý naučil tak dobře česky, že mluvil typickým pepíkovským pražským přízvukem, že byste nepoznali, že není rodilý Čech,“ směje se Grant.

Komunisté si z RAF udělali líheň anglických špionů

Po válce měli Jiří Grant a Bartoloměj Ranofrej zcela odlišné osudy. Oba se brzy oženili, ale jeden nastoupil v nástrojárně jako technik, druhý putoval na osmnáct let do komunistického vězení.

 Manželé Grantovi, svatební fotografie (1946)

Bartoloměj Ranofrej v srpnu 1945, v den, kdy se vojáci RAF vrátili z Anglie a po vítacím defilé, potkal na Václaváku svoji budoucí manželku. Sice v Anglii ponechal svoji milenku, ale dal přednost kamarádce z mládí. Na Václavském náměstí potkal dvě známé dívky z Napajedel. Do jedné z nich se zamiloval, začali si dopisovat a po roce se vzali a narodilo se jim dítě.

Bartoloměj odešel z armády už před rokem 1948, přestal se stýkat s bývalými vojáky RAF, a nastoupil do dílny u Fyzikálního ústavu Akademie věd v Praze: „Věděl jsem, že letce zavírají. Nevěděl jsem proč?! Preventivně? Kvůli nějaké ilegální činnosti? Bylo to pro mě záhadou. Já se do ničeho nechtěl připlést,“ vysvětluje Bartoloměj Ranofrej, který krátce po natáčení v roce 2003 zemřel. Jeho poselství znělo: „Život je souhra náhod.“

Jiří Grant po válce vystudoval Vysoké učení technické. A po tom, co se oženil, nastoupil do Škodovky na Smíchově, pracoval na konstrukci dieselových motorů. A to ho přivedlo do vězení. StB ho obvinila, že záměrně jako západní agent bojkotuje vývoj motorů, což byla lež.

Jiří Grant (2005)

Zatkli ho dne 28. srpna 1950 přímo v práci: „Dostal jsem obhájce ex offo, který stál víc proti mně než ten soudce. Chtěl jsem se bránit, ale nevzali mi ani jednoho svědka,“ popisuje Grant, který dostal u soudu 18 let vězení a putoval do Leopoldova a později do uranových dolů. V roce 1953 se mu podařilo znovuotevřít proces, část obvinění byla stažena, nicméně byl vězněn až do roku 1955.

Po sovětské okupaci v srpnu 1968 Jiří Grant emigroval: „Viděl jsem v tom repetici toho, co jsem už jednou zažil v roce 1939. Tak jsem si řekl, že musíš pryč! Už 23. srpna 1968 jsme odjeli,“ vypráví Grant, který druhý domov nalezl ve Švýcarsku, kde měl známé. Domů do Československa se natrvalo nikdy nevrátil, po roce 1989 pravidelně přijížděl na návštěvu přátel a na srazy letců RAF.

Své životní poselství zformuloval: „Musím být rád, že jsem to prožil. Nakonec, těch zklamání bylo dost. Moje přání bylo cestovat a od toho roku, kdy jsem se dostal ven, se mi to podařilo, já jsem dvakrát objel zeměkouli, jednou po směru hodinových ručiček, podruhé proti, viděl jsem spoustu věcí, byl na různých místech. A to je pro mě to nejkrásnější, že člověk může něco vidět, někde být a potom se vrátí domů a může se z těch věcí radovat,“ říká na nahrávce pro Paměť národa Jiří Grant, který zemřel 3. března 2011.

Po celém světě žije asi posledních osm československých válečných veteránů RAF. V naší zemi dva: pilot-stíhač 310. perutě Emil Boček a radista RAF Tomáš Lom. V Izraeli Peter Arton (Salomon Apfelbaum), navigátor 311. čs. bombardovací perutě. Dále ve světě pravděpodobně žijí (potvrzeno v květnu 2017) Jiří Mráz – 134 Wing Meteorological Officer, Jiří Muller – 311 Sqn Wireless Operator / Air Gunner, František Pšurný – 311 Sqn Fitter, Flight Engineer, Jiří Rosenstein (Roden) – 312 Sqn Fitter / Armourer, Vladimír Vaněk – 311 Navigator. Zdroj rafaci.cz