Boj o Ústav pro studium totalitních režimů

V téže době u nás podobnou snahu vyvíjel Pavel Žáček. Na sklonku totality byl studentem Fakulty žurnalistiky, po listopadu 1989 stál v čele novin zvaných Studentské listy. Tehdy se předpokládalo, že studentské hnutí, které bylo poměrně důležitým spoluhybatelem listopadových událostí, bude v nějaké podobě pokračovat, a že tedy podobný list vykoná jakousi funkci jiné Mladé fronty, taktéž listu pro mladé, ale spjatého se Socialistickým svazem mládeže.

Studentské listy ovšem nebyly jen protipólem vyvažujícím oficiální, velice rychle se transformující periodický tisk. Díky svému šéfredaktorovi Pavlu Žáčkovi velmi rychle začaly Studentské listy vstupovat na pole, které bychom mohli nazvat „revizí nedávné minulosti“. Žáček se začínal profilovat jako zpočátku víceméně laický historik zabývající se epochou komunismu.

Vcelku logicky pak zanedlouho zakotvil u Václava Bendy v nově zřízeném Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Protože to byl útvar spadající pod ministerstvo vnitra a policii, postupovalo se v něm i po žebříčku klasických hodností. Žáček tento úřad opouštěl v hodnosti majora.

To už nebyl mezi živými Václav Benda, muž s minulostí katolického disidenta, který měl myšlenkově pramálo společného s disidenty snažícími se pouze reformovat komunismus a dát mu lidskou tvář podobnou té z roku 1968. Benda jako muž pevných zásad se sice moc nehodil pro praktickou politiku, zato ale vynikajícím způsobem odstartoval svůj úřad, kde uplatnil nejen svoji zásadovost, ale i správně usměrněnou energii. Po jeho smrti se v čele úřadu střídali různí lidé, ale instituce sama už nikdy neměla tu sílu a to renomé, jako za Bendy. Na tomto místě doplňme, že Pavel Žáček byl Bendovým náměstkem a svého druhu žákem.

Možná i proto byl vcelku jednoznačným adeptem na vedení Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), ačkoli zejména v levicové části politického spektra vyvolávalo Žáčkovo jméno obavy. Mimochodem, socialisté byli v počátku vytváření ÚSTR nejednotní. Na jedné straně o nic podobného neměli velký zájem, na druhé straně v ČSSD byli jedinci, kteří z různých, zpravidla osobních důvodů vzniku ústavu napomáhali – k takovým patřil třeba poslanec a bývalý ministr kultury Vítězslav Jandák, jehož otec byl v 50.letech politickým vězněm.

Nicméně když ústav sám vznikl, socialisté nepodporovali Žáčkovo zvolení jeho ředitelem. Je sice pravda, že formálně má tuto pravomoc Rada ÚSTR, ale politická realita samozřejmě vytváří pro tak zásadní rozhodování jistou atmosféru.

Žáček – podobně jako Langoš – udělal pro vznik ÚSTR nejvíc, to nikdo nezpochybnil. Proto se stal jeho ředitelem. Ale v tom okamžiku začaly problémy. Žáček se totiž – na rozdíl od zesnulých Václava Bendy a Jána Langoše, nedokázal ubránit pokušení moci.

Mít v rukou ústav, který nejen studuje nedávné dějiny, ale zároveň i spravuje archivy bezpečnostních složek (tedy má excelentní přístup k personálním údajům o mnoha stále aktivních celebritách), je opravdu výjimečná příležitost. Přímo se nabízí tu a tam sáhnout do archivu a zveřejnit, či spíše medializovat nějaký lákavý případ. Nic se tím nepokazí, když přece fakta mluví jednoznačně, a navíc to ústavu přinese body, protože spustí mediální atrakci. Tak se vytahovaly materiály o Jaromíru Nohavicovi, Janu Kanyzovi, Milanu Kunderovi a dalších. To nemělo za primární cíl tyto lidi zostudit nebo nad nimi vyřknout nějaký mravní ortel.

To mělo zviditelnit ústav před veřejností. A to se také dařilo.
Jenomže za fasádou těchto viditelných kauz a pauziček probíhala řada jiných věcí. Na jedné straně určitě poctivé studijní, badatelské úsilí historiků, kteří v kontaktu s autentickými materiály tajných policií z minulosti mohli skládat mozaiku nedávných dějin a být jakýmsi pendantem k úsilí třeba Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, kde se mezitím rozjel projekt „oral history“, záznamů výpovědí účastníků minulých dějů v jejich plné autenticitě.

Vedle vědecké práce ale také ÚSTR měl své politické zadání. Sice to nikdy explicitně nepřiznal, ale je to nabíledni. Žáček byl mužem exministra vnitra Langera. Langer, podobně jako před ním Stanislav Gross, toužil právě a pouze po portfeji vnitra, protože věděl, že pod vnitrem jsou informace a informace je dnes necennější zboží. Není třeba dál spekulovat, co všechno to v podání těchto dvou mladých politiků znamenalo či mohlo znamenat. V každém případě Žáček byl odvolán nejen proto, že měl prokazatelně komplikované komunikační dovednosti, byl prchlivý a autoritativní. Jeho hlavním handicapem byla pokrevní vazba na Langera. Když padl Ivan Langer, bylo zřejmé, že brzy padne jeho „správce informačního pokladu“ Pavel Žáček.

V tomto úhlu je tedy dobré vnímat i dnešní boj o osobu nového ředitele ÚSTR Jiřího Pernese. Jeho dávný prohřešek se studiem na VUML je banalita, a každý to ví. Žáček přece začínal svou kariéru s průkazkou SSM, a o tom taky nikdo nikdy nemluvil, protože to pro dobrý výkon jeho pozdější funkce nebylo určující. Pernese odmítají ti, kdo jsou či byli závislí na duetu Langer – Žáček.

Je to silový boj. Pernes v něm může vyhrát jediným způsobem. Ne tak, že se navěsí na politický protipól Ivana Langera, třeba na Lidový dům. Ale jen a pouze tím, že ÚSTR vrátí jeho původní a jediný smysl – povinnost bádat v nedávné minulosti a nám všem pomáhat ji poznat a pochopit. Musí setřít z ÚSTR nátěr politické pobočky a vrátit jí renomé odborné instituce. Konec konců, má pro to optimální podmínky. Petici, kterou na jeho podporu sepsali lidé z ÚSTR, nese podpisy většiny odborných pracovníků, historiků. Jde jim tedy zjevně o totéž.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.