Boj o senát začíná

Není rovněž překvapením, že počet kandidátů označujících se jako nezávislí stoupá. Jednomandátový obvod teoreticky dává naději, že pokud se člověk často objevuje na stránkách novin či na televizních obrazovkách, může oslovit voliče bez ohledu na svůj konkrétní program. Ostatně ten svým způsobem není až tak důležitý. Osamocený jedinec se v davu senátorů může nakonec vytratit. Názorným příkladem může být senátní anabáze podnikatele Václava Fischera. Ten vyvolal v řadách voličů veliká očekávání. Promítlo se to mimo jiné v tom, že hned v prvním kole získal více než padesát procent hlasů a pronikl do horní parlamentní komory. Při svém vstupu do světa politiky měl smělé plány, drtivá většina z nich však nakonec nebyla uskutečněna.Výjimku v této souvislosti představuje senátor Mejstřík, který se do širšího povědomí veřejnosti zapsal neúnavnou iniciativou směřující k zákazu propagace komunismu, nebo rozkrytím podivné minulosti čerstvě zvoleného místopředsedy sněmovny za KSČM Vojtěcha Filipa.

V drtivé většině však hrají v senátu první housle lidé opírající se o stranické zázemí. Ostatně někteří politologové i sociologové tvrdí, že možná poněkud paradoxně i v senátních volbách hraje výraznou roli skutečnost, na které kandidátce se daná osobnost uchází o přízeň voličů. Těmto názorům by se dalo oponovat na příkladu sociální demokracie. Ta ve volbách do poslanecké sněmovny sbírá v poslední době úspěch, ve volbách do horní parlamentní komory naopak porážky. Takže není úplně pravda, že stranická příslušnost nebo alespoň podpora výrazně zvyšuje naději na úspěch. Jde spíše o kombinaci obou faktorů, tedy politického i osobnostního. A právě tady má sociální demokracie výrazné rezervy. Její senátní kandidáti nejsou v daných regionech natolik silnými osobnostmi, aby získali výraznou podporu. Naopak občanským demokratům se v prvním kole většinou daří bodovat. V druhém kole už to úplně neplatí, protože koaliční potenciál takovýchto kandidátů není tak silný, aby se stoprocentně přetavil v zisk mandátu v kole druhém.

Z toho se dá také vyvodit, že úvahy o případné změně volebního zákona týkající se způsobu volby do dolní parlamentní komory nejsou úplně aktuální. Obě dvě nejsilnější strany by těžko našly společnou řeč. Pro ČSSD není většinový systém přijatelný, pro ODS je naopak takovýto jednokolový systém mimořádně výhodný. Přesto se blížící senátní volby mohou nést v duchu pomyslného zápasu o změnu volebního systému. Ta by se neobešla bez zásadní změny ústavy. Pokud by měla vyjít z dílny ODS a ČSSD, pak k ní nemají tyto strany v senátu ústavní většinu. Dá se očekávat, že varování před jejím získáním bude hlavní zbraní v předvolebním boji v rukou menších politických stran. A pokud spojí lidovci se zelenými síly a budou postupovat politicky prozřetelně, mohou v podzimních volbách slavit úspěch.

Především KDU-ČSL by ho potřebovala. Jednak ve volbách do poslanecké sněmovny nijak nezářila, jednak podle všeho zůstane mimo vládu. A hlavně na podzim bude obhajovat hned polovinu ze čtrnácti senátních křesel. Pokud by většinu z nich neuhájila, byla by to pro předsedu lidovců Kalouska další katastrofa a možná by odstartovala jeho odchod z čela strany. Pokud by navíc tato křesla obsadili představitelé dvou největších stran v zemi, došlo by i v horní parlamentní komoře k posílení stranického principu nad osobnostním. Protože čím větší kluby jednotlivých stran, tím více stranické disciplíny a tím méně prostoru pro prosazení individuálních názorů.

Zkrátka vše nasvědčuje tomu, že letošní senátní volby mohou být zajímavé. A pokud se vydaří předvolební kampaň, mohly by volby přitáhnout více voličů, než tomu bylo v minulosti. A to bez ohledu na to, že mimořádný zájem i bulvárních médií už nyní prakticky zaručuje kandidatura manželky nového premiéra v barvách jiné než manželovy strany provázená spekulacemi o jejich společném životě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .