Boj o nezávislost justice

Ve skutečnosti však nejde výlučně o při mezi hlavou státu a předsedkyní Nejvyššího soudu. Ve hře je také určité vymezení mantinelů ve vztahu mezi justicí a světem politiky. "Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní", píše se mimo jiné v ústavě České republiky. Mělo by to v praxi znamenat, že demokratický systém je postaven na třech na sobě nezávislých pilířích. Jedním z nich by měla být právě justice.

Je veřejným tajemstvím, že politici dlouhodobě podléhají pokušení její práci nejrůznějším způsobem ovlivňovat a přizpůsobovat ji k obrazu svému. Svým způsobem k tomu mají příležitost při vytváření a schvalování zákonů. Zároveň soudy spadají do rozpočtové kapitoly ministerstva spravedlnosti, což má na jejich práci vliv. Šéf tohoto resortu má rovněž možnost jmenovat předsedy okresních, krajských a vrchních soudů. Hlava státu pak rozhoduje o složení soudu ústavního a vedení nejvyššího. Z tohoto úhlu pohledu tak mohou politici do chodu justice zasahovat.

Spory se vedou o to, zda jde o míru únosnou či nikoli. Soudci jsou přesvědčeni o tom, že justice by si zasloužila více nezávislosti. Politici naopak tvrdí, že nechtějí dopustit soudní diktaturu. Zhruba v tomto duchu se nesou i reakce na rozhodnutí Ústavního soudu ve sporu o působení Jaroslava Bureše u soudu nejvyššího. Prezident republiky varuje před ohrožením demokracie. Druhá strana sporu úspěch podle všeho vnímá jako posílení soudcovské nezávislosti.

K čemu ve skutečnosti došlo. Někdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec nebyl spokojen s působením Ivy Brožové ve funkci předsedkyně Nejvyššího soudu. Dohodl se proto s prezidentem republiky Václavem Klausem na jejím odvolání. Brožová ale s formou svého odvolání nesouhlasila. Ústavní soud jí dal za pravdu s odůvodněním, že její odvolání bylo v rozporu s ústavou a že nebylo řádně odůvodněno. Ještě před tímto verdiktem byla odložena vykonatelnost rozhodnutí hlavy státu o odvolání Brožové. A protože až po tomto okamžiku přidělilo ministerstvo spravedlnosti Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu, dospěl Ústavní soud už na konci loňského roku k závěru, že jeho umístění k této instituci bylo neplatné. Chyběl k němu souhlas Brožové. Logickým důsledkem pak bylo nejnovější zrušení jmenování Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu kvůli rozporu s ústavou. Sice nešlo o rozhodnutí jednomyslné, ale ani ne těsné. Mělo by tak být respektováno a těžko lze hovořit o ohrožení demokracie. O tom, zda je něco v souladu či v rozporu s ústavou, rozhoduje Ústavní soud. Samozřejmě musí být splněny všechny podmínky, aby se soud danou žalobou vůbec mohl zabývat. Vzhledem k tomu, že soudci žaloby Brožové řešili, bylo tomu tak. Dospěli k nějakému většinovému závěru a ten lze těžko zvrátit. Navíc je potřeba dodat, že tak rozhodli ústavní soudci, jejichž drtivou většinu jmenoval do funkce Václav Klaus. Takže Ústavní soud názorně dokázal, že se nesnaží hlavě státu odvděčit a jít jí na ruku.

Na druhé straně nelze opomenout, že výhrady k práci Ivy Brožové měli nejenom politici, ale i šéfové některých soudů nižších instancí. Proto by spor mezi Brožovou a prezidentem republiky měl vyústit v polemiku, jak nastavit pravidla, aby předsedové významných soudních institucí byli kvůli případně nekvalitní práci odvolatelní. Pro fungování demokracie v České republice by bylo nešťastné, kdyby se někdo neschopný zabarikádoval ve své funkci a pod vlajkou nezávislosti justice svůj post odmítal opustit.

Vracím se tím na začátek. Spor o působení Jaroslava Bureše u Nejvyššího soudu by měl dospět k nastavení takových pravidel, která by lépe odstínila justici od vlivu moci výkonné a zároveň zaručila její dostatečnou kontrolu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .