Boj o ministerské posty zuří

vždyť jsou to údajně přece její reformy, které v těchto oblastech prosazuje do vládního programu, tak prý teď musí dávat pozor, jak se to v rezortech zrealizuje. O co si Véčkaři řeknou příští týden, můžeme hádat. Já tipuju na zdravotnictví.

Zajímavé a poučné je v tomto směru srovnání se Slovenskem. Tam šli voliči k urnám o dva týdny později, první šanci k sestavení vlády dostal vítěz voleb Fico, a teprve když hodil ručník do ringu, protože podobně jako u nás nenašel pro svůj levicový populismus koaliční partnery, pověřil prezident minulou středu sestavením vlády jedničku demokratické a křesťanské unie Radičovou. Ta ovšem mezitím nelenila, takže mohla ještě tentýž den položit na stůl podepsaný dokument své čtyřčlenné koalice nejen o programových prioritách ale i o mechanismech, jakým způsobem se budou schvalovat zásadní rozhodnutí o zákonech, a co bude považováno za porušení koaliční smlouvy. Tohle se evidentně v Praze zatím neřeší vůbec. Včera pak padla v Bratislavě i poslední překážka ke jmenování tamní patnáctičlenné vlády pravého středu: rozhodlo se tam o rozdělení ministerstev.

V Česku se o tohle zatím vede lítý boj v zákulisí. Podle politologa Zdeňka Zbořila, se kterým hovořily regionální Deníky, snese totiž program na papíře všechno. Nikdo ale neví, jak se vláda zachová při nečekaných vnějších vlivech, například při prohloubení ekonomické krize. Klíčem k jejím budoucím krokům tedy není podle Zbořila program, ale obsazení jednotlivých ministerstev.
Bylo tudíž to, co nám vyjednavači budoucí koalice doposud servírovali, jen – řečeno se Zbořilem- „zápasnickými tanečky před prvním chvatem“? Nejspíš ano.

A další umělou mlhou na odvedení pozornosti byly evidentně i předvolební hlášky o tom, že je třeba zredukovat počet ministerstev. Jednak by to jen tak zčista jasna ani nešlo, protože se v ústavě v hlavě III v článku 79 jasně praví, že ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. V současnosti máme těch ministerstev 15 a k tomu úřad pro lidská práva a menšiny, donedávna vedený Michalem Kocábem v roli ministra, dále máme ministra pro evropské záležitosti a předsedu legislativní rady vlády, rovněž ve funkci ministra. Zrušit úřady těchto ministrů bez portfeje nejde, aniž by padlo rozhodnutí, kdo převezme jejich dosavadní pravomoci. V případě posledních dvou spočívají především v koordinaci evropské politiky a v práci na zákonech tak, aby byly kompatibilní a v souladu s našimi závazky v unii a v dalších mezinárodních organizacích. Není to tedy tak, že by ministr bez portfeje, jak to nedávno naznačil Kalousek, byl jakýsi státní úředník bez práce, „kterého nepotřebujeme“.

Také eventuálnímu slučování rezortů, například školství a kultury, by musel ze všeho nejdřív předcházet audit kompetencí. Teoreticky by se dalo například uvažovat o fúzi ministerstva životního prostředí a zemědělství, ovšem nikoli tak, aby hlasitá lobby, zastupující zlomek populace, ovládla i ekologii. Z ministerstva zemědělství by se nejdřív musela stát třeba instituce na ochranu spotřebitelů a teprve pak by se dalo uvažovat o její eventuální integraci s ministerstvem životního prostředí. Jak obtížné to v praxi je, ukazuje ale opět příklad Slovenska, kde středopravá koalice teď naopak za Fica zrušené ministerstvo životního prostředí zase obnoví. Tímto směrem se ale úvahy u koaličního stolu v Praze zatím očividně neubírají. Tam jde, zdá se, přece jen v prvé řadě o posty. A řeči o vládním programu a racionalizaci veřejné správy jsou jen doprovodnou kulisou pro veřejnost.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.