Bohumil Holas a Ramon Navara

Celou trasu jejich cesty, potíže s překonáváním různých překážek při jízdě automobilem v náročném terénu, setkání s krajany v různých končinách světa či návštěvy starověkých památek a jiných zajímavých měst a míst popisuje kniha B. Holase Inšalláh. Cesta modrého vozu třemi světadíly, 1994.

Ve 30. letech 20. století pracoval B. Holas jako vedoucí úředník vývozního oddělení továrny Aero. Zajímal se o mimoevropské umění, které příležitostně sbíral, a po skončení 2. světové války studoval na Sorboně a stal se uznávaným etnografem, který se specializoval na africké umění. Kdo byl pan Navara, nevíme. Byl dlouholetým přítelem B. Holase. Když se rozhodli pro uskutečnění velké cesty po světě, vyvstala otázka, jestli pojedou do Afriky nebo do Asie. Asie vyhrála, ale návštěva Egypta byla pravděpodobně snem B. Holase, a tak byla tato země zahrnuta do jejich itineráře.

Jeli starším autem, které jim opravovali a upravovali v tovární opravně v Karlíně, takže můžeme usuzovat, že jim s jeho pořízením tovární vedení pomohlo. "Nejedli jsme a nepili, ba zapomínali jsme i spát samou přehorlivou činností a horečnou snahou, jak vyčarovat z chatrného vraku vozidlo, které by bylo schopno urazit dvacet tisíc kilometrů, aniž se přitom rozsypalo. V tovární opravně z nás byli diví - od zaolejovaného učedníka až po vyžehleného pana ředitele." (B. Holas: Inšalláh. Cesta modrého vozu třemi světadíly, 1944) Na cestu měli pravděpodobně ušetřené peníze, protože v knize B. Holase nebyly uveřejněny žádné reklamy automobilky ani jiných firem.

Jejich cesta v roce 1934 vedla z Prahy přes Balkánský poloostrov do Turecka, v Alexandretě odbočili na východ a projeli Irákem, Íránem a Afghánistánem. Téměř po stejné trase se vrátili zpět na Blízký východ a přes Damašek a Jeruzalém se vydali do Egypta. V Alexandrii se nalodili na loď a plavili se do Brindisi. Přes Itálii a Německo dojeli zpět do Prahy. Modrým vozem značky Aero ujeli 19 000 km. Vyjeli v květnu 1934 a vrátili se za tři měsíce.

Do Egypta přijeli z Palestiny přes Suezský kanál. Celní prohlídka trvala hodinu a půl a nakonec museli zaplatit clo z psacího stroje. Nejprve navštívili Káhiru a pyramidy v Gíze, jimž nemohli odolat. Potkali tam mladé české cestovatele, kteří jim pro ubytování doporučili český pension U Haisů, jenž byl mezi českými cestovateli a turisty velmi oblíbený, ačkoliv nebyl právě levný. Na druhou stranu manželé Haisovi se o své hosty velmi pečlivě starali po celou dobu jejich pobytu v Káhiře. (V Egyptě se usadili někdy v polovině 20. let 20. století a zmínky o jejich pensionu sahají minimálně do roku 1936. Povědomí o jejich pohostinství se šířilo mezi československými cestovateli do Egypta.) V jednom ze svých článků o nich B. Holas napsal: "V Káhirské Garden City, zahradní čtvrti, jest dokonce český pension U Haisů. Rodina Haisů, usedlá v Egyptě již 10 let, jest vlastně střediskem českého živlu v Káhiře a ochotně se ujímá všech krajanů, kteří - zvláště ti, kdož jsou neznalí řeči a poměrů - nalézají tu skutečný domov."

Jako znalí průvodci je doprovázeli při návštěvách památek v okolí města, Káhiry staré i nové, egyptského muzea a zoologické zahrady. Uzřeli Memfidu, Fajúm, Dahšúr a Sakkaru. B. Holas navštívil vnitřek jedné z pyramid v Dahšúru, zatímco R. Navara s panem Haisem seděli v hospůdce v Sakkáře a popíjeli pivo. Z textu je opět vidět zájem obou cestovatelů, B. Holas si nenechal ujít žádnou příležitost pro návštěvu památek, kdežto R. Navara si spíše užíval atmosféru země. V průběhu cesty informovali o svých zážitcích v československých časopisech a novinách a poskytovali rozhovory zahraničním novinářům, například v Egyptě o nich vyšel článek v Al-Ahram. Na cestě zpět do Prahy měli dopravní nehodu, prasklo jim kolo a narazili do stromu. Do Mnichova za nimi museli přijet mechanici a dovézt z Prahy náhradní díly. Ale nakonec dojeli do Československa po vlastní ose. K Plzni jim přijeli naproti jejich rodiče a přátelé. "Když příští den dopoledne nasloucháme zkroušeně proslovům s vavřínovými věnci v rukou, připadá mi, že tato pocta patří někomu docela jinému. Snad se ani příliš nemýlím. Jenomže ony osoby stojí v povzdálí a bez vavřínových věnců. A hlavního účastníka - jaká nespravedlnost! - ani nepozvali do zasedací síně! Účastníka, jenž stojí ve své skromnosti před vstupní branou do budovy: náš Modrý vůz."(B. Holas: Inšalláh. Cesta modrého vozu třemi světadíly, 1944, s. 478.)

Cesta B. Holase a R. Navary nebyla žádnou velkou výzkumnou expedicí, ani rychlostní jízdou. Byli to dálkoví jezdci, kteří chtěli ukázat, jak daleko a v jak těžkém terénu lze dojet, ale zároveň chtěli i dobře poznat kraje, kterými projížděli.

Tento článek vznikl za pomoci grantu Akademie věd, KJB 9101301