Bohatý ČEZ i jeho šéfové

A to od dob, kdy vyšlo najevo, jak horentní sumy kasírují špičkoví manažéři velkých podniků ve srovnání s tím, kolik vydělávají jejich zaměstnanci. Debata se rozpoutala hlavně proto, že svého cíle, totiž zvyšování hodnoty akcií společnosti na burze, dosahují manažéři v prostředí globalizovaného světa stále častěji metodami, které většina společnosti považuje za vysloveně asociální. Ať už jde o přesouvání výrob do oblastí s levnější pracovní silou, o bezohledné zdražování konečného produktu, anebo o brutální osekání podniků na dřeň, kdy se vzniklá sociální zátěž jednoduše přesune na bedra státu.

Zda by bez toho podniky neobstály v globální konkurenci, je otázka. Zcela jiná věc ale je, zda za to mají jejich manažéři ještě ke všemu inkasovat částky, které jsou stěží ve vztahu k realitě. Němečtí politici- včetně těch křesťansko demokratických- to dnes už říkají otevřeně: koncepce sociálního tržního hospodářství je postavená na soudržnosti společnosti a tento princip se zhroutí, když manažéři, kteří mají jít příkladem, poskytují ostatním tak maximálně vzor bezostyšné hrabivosti.

Německá kancléřka Merklová nedávno spor konkretizovala, když prohlásila, že pokud například manažérům japonských automobilek stačí dvacetinásobek průměrné mzdy jejich podřízených, nemusejí chtít ti němečtí hned stokrát víc. Takové relace jsou ale v českém prostředí manažérům evidentně akorát tak pro smích. Šéf ČEZu Martin Roman si ke svému ročnímu platu kolem 170 milionů korun ročně hodlá teď vybrat svůj čtyřletý akciový bonus, který mu vynese dalších 677 milionů. Jistě: kdyby se v uplynulých čtyřech letech pod jeho vedením akcie ČEZu dramaticky nezhodnotily, nevydělal by je. Na druhou stranu ale ví asi nejlíp, proč je prodává právě teď: na českou burzu dorazily opožděně důsledky americké hypotéční krize a ani titul ČEZu už není zdaleka tak nadějný, jako ještě před koncem roku. Není vyloučeno, že k tomu přispělo i předvánoční rozhodnutí ČEZu spojit se s maďarskými rafineriemi MOL do strategické aliance a zakoupit mimo jiné v MOLu sedmiprocentní akciový podíl. Obchodní smysl tohoto počinu akcionáři moc nechápou. Maximálně si dovedou představit, a vůči Reuteru to mnozí otevřeně řekli, že ČEZ přispěchal MOLu na pomoc v obraně proti eventuálnímu převzetí společnosti MOL ze strany rakouského OMV. V tom případě by chtěl ČEZ pomoci MOLu, aby zůstal většinově v maďarských rukou. Vzhledem k tomu, že OMV hodlal za akcii zaplatit o 2000 forintů víc než nakonec zaplatil ČEZ, nemá to ovšem moc společného s byznysem. Zato hodně s politikou.

To je pro ČEZ vůbec typické: jde o podnik, kterému stát jako jeho většinový vlastník umetá cestičku k úspěchu už celá léta: od masivní podpory při dostavbě sporného Temelína, přes dohození majority v pěti distribučních firmách, až po prodej většinového podílu v severočeských dolech. Vlády už dávno nechtějí ČEZ prodávat, nýbrž vypiplaly si ho jako spolehlivý zdroj příjmů z dividend. Za takových okolností by asi bylo dost obtížné v čele takového podniku neuspět. Martin Roman nastoupil do funkce 1.dubna 2004, tedy za vlády sociální demokracie. Když se jeho víc než půlmiliardový bonus rozpočítá na čtyři roky a připočte ke 170ti milionům ročního platu, dělá to 339 milionů 250 tisíc ročně. Vyděleno 12ti to vynese 28 milionů 270 tisíc 833 korun měsíčně. Do téhle sumy se vejde průměrný řekněme dvaadvacetitisícový plat 1 285 krát. Němečtí manažéři? Břídilové! A "sociální soudržnost společnosti" je pro české politiky, kteří tohle umožnili, zřejmě neznámý pojem. Zvlášť když se tak děje ve chvíli, kdy každý spotřebitel vidí na svém účtu za elektřinu, jak vypadá zvyšování zisků ČEZu, za které je jeho šéf tak královsky odměňován, v reálném životě. Tohle už opravdu nemá co dělat se závistí. Jde o soudnost.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .