Blue, blue, New Orleans

Míra katastrofy je natolik velká, že se dá stěží hledat vina konkrétních představitelů. Stejně těžké je ale vyhnout se ukazování prstem. Hned na počátku se před televizními kamerami objevili tři američtí prezidenti: ten současný, George Bush, jeho otec a demokrat Bill Clinton, který vládl 8 let mezi nimi. Bylo to symbolické vystoupení, jež mělo dokumentovat, že republikáni ani demokraté se nebudou snažit vytěžit z utrpení postižených obyvatel politické body.

Starosta New Orleans si ale od počátku krize hlasitě (a nejednou silnými slovy) stěžoval na federální vládu. Právě ona, podle něj, situaci podcenila a měla zasáhnout daleko rasantněji. Měla také zmobilizovat daleko větší preventivní pomoc, hlavně co se týče bezpečnosti.

Prezident Bush se vydává už na druhou návštěvu Louisiany a Mississippi. O víkendu poznamenal, že to bylo místní vedení, kdo udělal chyby. Jeho slova vedla k roztržce se senátorkou z Louisiany, demokratkou Mary Landrieuovou, která doslova prohlásila, že jestli prezident něco takového ještě jednou řekne, tak mu "jednu vrazí". Mimochodem, právě tato senátorka se věnuje bezpečnostním otázkám a je členkou důležitého rozpočtového výboru v horní komoře Kongresu.

Asi největším terčem kritiky je náměstek z ministerstva vnitřní bezpečnosti Michael Chertoff. Kritici tvrdí, že právě on podcenil situaci a uklidňoval obyvatelstvo ve chvíli, kdy ho měl mobilizovat. Zdaleka ne všichni jsou ale kritičtí v tomto duchu. Podle mnohých hlasů prostě nebylo v silách federálních orgánů katastrofu nynějšího rozsahu zmenšit. Všichni obyvatelé New Orleans přece dostali patřičné informace, a mnozí z nich se přesto rozhodli podstoupit riziko a zůstat.

Navíc se objevily zprávy o rabování, zločinu a násilí, jež se v postižených oblastech vyskytlo. Vyrojily se gangy, střílející na policisty i na civilní pracovníky, kteří přišli obnovovat infrastrukturu. To všechno přispívá k širší perspektivě, stejně jako to, že někteří z ohrožených lidí nadále odmítají své domy opustit. Faktem ale je (a to každý uznává), že katastrofa těžce postihla hlavně starší obyvatele.

Jak už bylo řečeno, zpočátku se objevila kritika kvůli bezpečnostní situaci. Konkrétně názor, že vojáci jsou v Iráku, takže doma v Americe nemá kdo zasahovat. Prezident Bush na to ale naprosto rázně odpověděl, že tyto dvě věci nemají nic společného, a že Spojené státy disponují dostatkem prostředků a zdrojů. "Zvládneme Irák, a zvládneme i New Orleans", prohlásil.

Řešení krize ale vůbec nebude jednoduché. Postižená část New Orleans leží v jakémsi údolí mezi dvěma vodními hladinami - ve chvíli, kdy je toto údolí plné vody, hráze na okrajích (které měly původně město chránit) nyní naopak brání vodě, aby přirozeně odtekla. Má se tedy hledat vina u těch, kdo vymysleli toto důmyslné technické řešení, nebo u těch, kdo prodávali parcely, vzniklé z vysušené půdy, nebo u politiků na úrovni města, státu či federace?

Jisté je, že karta se otočí ve chvíli, kdy krize pomine. Obecnou zkušeností Ameriky je totiž to, že největší rozvoj zpravidla přichází do postižených oblastí. Směřují tam nové investice do stavby a oprav domů nebo infrastruktury. Obrovské peníze obyčejně poskytnou pojišťovací společnosti a k tomu se přičtou dary firem i běžných obyvatel. Ani zahraniční pomoc v tomto případě nemusí být úplně zanedbatelná, přestože do Ameriky přichází skutečně zřídka kdy.

Ačkoliv optimismus patří k národní povaze Američanů, nynější stav je těžký a pro Bushovu administrativu znamená nečekanou ránu. Pomoc Washingtonu nežádá přitom jenom samotná Louisiana, ale také státy, do kterých proudí evakuovaní lidé. Nejvíc jich dorazilo do Texasu - skoro čtvrt miliónu. To je takové množství, že ho nedokáže zvládnout ani stát, kde jsou růže nejkrásnější a hovězí stejky nejšťavnatější. Po období krize přijde ale fáze obnovy - a v té Amerika nemá konkurenci.