Bída našeho parlamentarismu

Události posledních týdnů totiž vypovídají o kvalitě našeho parlamentarismu. Záměrně neužívám slova krize. Krize znamená, že se něco musí stát. Ono se však nemusí stát nic. Volím tedy raději slovo "bída", tedy "bída našeho parlamentarismu".

Pro přesnost dodávám, že se netýká ani tak Senátu, jako Poslanecké sněmovny a ještě přesněji našich politických stran. Za ilustrativní pokládám dvě události. Jednou je průběh první, druhé i třetí volby prezidenta republiky a druhou je výsledek volby generálního ředitele České televize. Ten má sice na svědomí její Rada, nikoliv Sněmovna, ale Rada České televize je, jak zde konstatoval kolega Duhan, klonem nebo aspoň dítkem Poslanecké sněmovny.

Zkrátka: naše politické strany vysílají do Sněmovny, tedy nejvyššího orgánu státní moci, takové osobnosti, u nichž není jisto, zda kromě zájmu svých vlastních stran mají také smysl pro zájem společnosti jako celku.

V zájmu spravedlnosti dodávám, že to neplatí o všech stranách stejnou měrou. Zdá se však, že to platí o těch voličsky nejsilnějších.

Co platí o politických stranách, říká také cosi o jejich voličstvu. Připouštím, že přijít na to, co to říká o voličích, je mnohem nesnadnější.

Loňských sněmovních voleb se nezúčastnilo dvaačtyřicet procent oprávněných voličů. Motivem neúčasti byla otrávenost politikou, kterou mnozí z nich vysvětlovali nemožností rozhodnout se, koho volit. Důsledek jejich neúčasti přitom významně ovlivnil strukturu parlamentní scény i průběh prezidentských voleb.

Kladu si otázku, zda budou tito nevolící voliči při příštích volbách motivovanější. Dají jim události posledních týdnů za vyučenou? Co když jim jejich postoj potvrdí? Co když si řeknou: "Vidíte, věděli jsme to, volit nemá cenu". A zdůvodní to tím, o čem mluvím: bídou našeho parlamentarismu. To by ale znamenalo, že stávající neutěšené poměry budou trvat i nadále.

Být na jejich místě, pociťovat jejich bezradnost a přitom se nespokojit s úlohou zhrzeného neúčastného diváka, asi bych se začal ohlížet po možnostech, které přesahují limity dosud běžné nabídky. Řečeno zcela otevřeně, začal bych se ohlížet po mimoparlamentních stranách, dosud spíše straničkách.

Nebylo by to snadné. Ono je jich totiž hodně a o některých je na první pohled zřejmé, že jde o záležitost velmi samorostlou, vycházející z dosti zúženého pohledu na svět. To ale neplatí o všech. Je třeba aktivně pátrat. Určitě bychom našli takové, které stojí za pozornost. Smůla je, že ta nejkonzumovanější média nám o nich neřeknou.

Připouštím, že tato myšlenka vyvolá nevoli stoupenců těch etablovaných parlamentních stran. Já ji ale nenabízím jim, nýbrž těm dvaačtyřiceti procentům znechucených. Určitě udělají líp, než kdyby nevolili vůbec. Ani vyznavači ekonomického liberalismu by neměli být proti. Zjistím-li, že mi pivo, čepované ve známých pivnicích nechutná, poohlédnu se po neznámé hospůdce, kde bude možná chutnější. To se týká i rohlíků, telefonních poplatků i denního tisku. Myslím, že čas takového hledání už prostě nastal.