Berlusconi bez trestní imunity

Pro italského premiéra je to špatná zpráva: Znamená totiž, že může pokračovat proces, ve kterém je Berlusconi viněn z uplácení soudců. Toho se měl dopustit v polovině 80-tých let ve sporu o převzetí státní potravinářské společnosti SME. Nebýt v červnu narychlo schváleného zákona o imunitě, mohl být už dnes znám verdikt o Berlusconiho vině či nevině. Mezitím byl ve stejné věci shledán vinným premiérův dlouholetý blízký spolupracovník. Někdejšímu ministru obrany Cesare Previtimu milánský tribunál vyměřil pět let odnětí svobody.

V Itálii prostě na půl roku přestalo platit, že zákon je stejný pro všechny. Nápis v tomto znění přitom patří k povinné výbavě všech tamních soudních síní. Byli to právě milánští soudci, kteří požádali ústavní soud o přezkoumání kontroverzní normy s odůvodněním, že došlo k porušení jednoho ze základních piliřů, o něž se ústava italské republiky opírá. Pečeť soudce, i když bývalého, nesla i souběžně probíhající petiční akce za vypsání referenda o změně zákona, kterou organizoval hrdina protikorupčního tažení Čisté ruce z první poloviny 90-tých let Antonio di Pietro. Po rozhodnutí Ústavního soudu už ale referendum není aktuální.

Nejbohatší muž Itálie, jehož majetek přesahuje 10 miliard dolarů. Muž, který dominuje privátní části italské mediální scény a z pozice premiéra může výrazně ovlivňovat také veřejnoprávní sdělovací prostředky. Předseda vlády, který má zády pohodlnou parlamentní většinu. To všechno platí o Silviu Berlusconim. To vše je třeba připomenout pro poskytnutí úplnějšího obrazu o tom, za jakých okolností, kým a v čí prospěch byl zákon o imunitě nejvyšších ústavních činitelů schvalován.

Díky tomuto zákonu se Itálie a s ní i Evropská unie vyhnuly nepříjemné situaci, která by nastala, kdyby by byl Berlusconi v průběhu italského předsednictví Evropské unie shledán vinným z uplácení soudců. Zřejmě pouze tento ohled prezidenta Ciampiho vedl k tomu, aby kontroverzní normu podepsal.V prosinci už ale veškeré ohledy mohly jít stranou, když prezident odmítl podepsat další kontroverzní normu - zákon nově upravující podmínky pro podnikání v oblasti médií. Ciampi přitom argumentoval velmi podobně jako ústavní soud v případě zákona o imunitě.

V obou případech je hlavní myšlenkou odmítavých stanovisek konstatování, že nelze připustit, aby docházelo k účelovým změnám základních pravidel, o které se opírá fungování demokratického státu. Obě normy se při bližším pohledu s ústavními principy skutečně zjevně rozcházejí. To, že zákony parlamentem přece jen prošly, dokazuje pouze dvě věci: Fakt, že koalice disponuje pohodlnou parlamentní většinou a také to, že nikdo uvnitř vládního tábora nemá odvahu protivit se klíčovým zájmům premiéra.

Tím ale není řečeno, že se koalice chová jako jeden šik, seřazený za dominantní postavou neotřesitelného vůdce. Už delší dobu je cítit sílící pnutí zejména mezi postfašistickým Národním spojenectvím a populistickou Ligou severu. Mezi často protichůdnými zájmy menších količních partnerů, ke kterým patří ještě křesťanští demokraté, se premiérovi až dosud dařilo obratně lavírovat. Především proto, že spojencům nabízel vždycky více, než by odpovídalo jejich volebním ziskům.

Nyní se ale zdá pravděpodobné, že Berlusconiho bude muset rychleji splnit slib, který dal koaličním partnerům už před několika měsíci. Jak předpokládaná revize dosavadního vládnutí včetně změn uvnitř kabinetu dopadne, se teprve ukáže. Jisté je, že premiér do ní půjde pod tíhou trojitého osobního neúspěchu v podobě dvou odmítnutých zákonů a špatného vysvědčení z předsednictví Evropské unie. Je proto na místě očekávat hodně nervózní jednání.