Berlusconi a Evropa

Itálie, přestože se v ní právě odehrává zásadní politický obrat, není v ohnisku pozornosti. Komentáře, na které jsem narazil v evropském tisku po vyhlášení výsledků parlamentních voleb v Itálii, se omezovaly na základní prognózy italského vnitropolitického života. Skoro nikde se nikdo nepokoušel promítnout Berlusconiho vítězství do evropské dimenze, nikdo - v denících, kterými jsem listoval - nevyvozoval z jeho vítězství závěry pro Evropu jako celek nebo pro transatlantické vztahy Evropy s Amerikou.

A přece, Itálie je sedmá ekonomicky nejsilnější země na světě, čtvrtá v Evropské unii. V minulých desetiletích byl její vliv na rozvoj evropského společenství podstatný. Řím byl dějištěm podpisu zásadních dokumentů evropské integrace. A i když se teď omezím jen na Berlusconiho osobní vliv na evropskou politiku, i tak budu mít chvíli o čem mluvit. Připomenu nejdřív, že spolu se španělským premiérem Aznarem podepsal takzvaný dopis osmi, kterým tito dva, spolu s Václavem Havlem, s Tony Blairem a se čtyřmi dalšími státníky členských zemí EU dali přednost transatlantickému spojenectví před jednotným evropským odmítnutím Bushova záměru rozpoutat iráckou válku.

Vývoj v Iráku po svržení Saddáma dával v každém dalším měsíci a roce stále víc a víc zapravdu tehdejším evropským varováním před iráckým tažením, ale ona už to vlastně nebyla evropská varování, neboť do Iráku už poslali i Berlusconi, Aznar a polský premiér Miller silné kontingenty vojáků, a udělali tak z odmítavých postojů dalších Evropanů na mezinárodních fórech i v ulicích Londýna, Paříže a dalších měst jen neúčinné patetické výkřiky. Teprve nástupci Berlusconiho a Aznara v premiérských funkcích, Prodi a Zapatero, stáhli italské a španělské jednotky z Iráku - ty polské rovněž odcházejí - a Evropa vypadá - aspoň ve vztahu k tomuto bolavému problému politiky Západu o něco jednotnější. Nejednotná je pro změnu v Afghánistánu, kde má boj s terorismem jednu zanedbanou a přitom důležitou frontu. Kontingenty evropských zemí spolu s Kanaďany mají v Afghánistánu značný podíl na vojenských operacích i na rekonstrukčních aktivitách v rámci sil OSN IFOR a v rámci rozvojové pomoci Afghánistánu. NATO, a zejména Američané budou teď čekat, jak se k výzvám posílit jednotky evropských zemí v Afghánistánu postaví Berlusconiho vláda. Německo podobným výzvám odolává, Nicolas Sarkozy na ně naopak odpověděl vysláním dalších sedmi set francouzských vojáků. Udělá Berlusconi za Itálii podobné gesto?

Berlusconi a Sarkozy... Nabízí se tu otázka, zda se ti dva stanou tandemem, který bude Evropu popohánět k obnovení plného transatlantického partnerství. Sarkozy už francouzskou zahraniční politiku do toho směru, do směru francouzsko-amerického partnerství otáčí. Postaví se v tom Berlusconi po jeho bok? Asi se to pozná při jeho první návštěvě Washingtonu. Dá se předpokládat, že se uskuteční brzo a že bude mít podobnou atmosféru, jako dosavadní Sarkozyho schůzky s Bushem. Tedy přátelskou, prodchnutou vůlí ke sblížení a spolupráci jejich států. Ovšem ještě dřív než s Bushem se Berlusconi setká s Vladimírem Putinem. Už zítra.

Ještě pár prognóz k otázce případného vytvoření evropského tandemu Sarkozy - Berlusconi. Nový italský premiér již stihl prohlásit, že chce pomoci Evropské unii dosáhnout toho světového vlivu, který ztratila za dobu co, on nebyl italským premiérem, a že evropskou problematiku chce konzultovat se Sarkozym i s Merkelovou. Za jeho minulé vlády ho ovšem Evropa kritizovala za to, že se spíš distancoval od evropské politiky. Ani teď možná nepůjde po cestách, které by pro Evropu rádi vytyčily Sarkozy nebo, na druhé straně, Merkelová. Například asi nepodpoří Sarkozyho projekt vybudování evropské obrany. To spíš bse s francouzským prezidentem shodne v preferování národních ekonomik zemí Evropské unie před náporem světového volného trhu. Bude možná stejně jako on bránit strategická odvětví a klíčové podniky před zahraničními zájemci o jejich odkoupení. Řekl už například, že udělá vše pro to, aby Alitalia zůstala italská. Má stejný názor jako Sarkozy na škodlivost silného eura. Stejně jako on bude patrně vzdorovat přísnému uplatňování paktu stability, který zemím eurozóny vnucuje dodržování maastrichtských kritérií, například maximálně tříprocentního rozpočtového deficitu.

Po minulém nástupu Berlusconiho do čela italské vlády v r. 2001 se Evropa od Itálie odvracela. Bylo to kvůli tomu, že Berlusconi neváhal vládnout spolu s postfašistickou krajní pravicí. Italie se v dané chvíli octla spolu s Rakouskem na politickém pranýři. I tady se dá říci, že se časy změnily. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy sice nevzal extrémní pravici do vlády, ale šel do voleb v podstatě s její antiimigrační politikou. Evropa se neodvrátila. Berlusconiho politika, hrozící například uzavíráním italských hranic, pro ni dnes bude patrně rovněž přijatelná. Už proto, že se právě teď celá Unie snaží shodnout na nějaké přistěhovalecké politice, která by byla pevnou hrází proti ilegálnímu přílivu běženců a uchazečů o azyl. Berlusconi nebude tedy tentokrát na summitech Unie černou ovcí. Přesto ale bude dobré nespustit z jeho imigrační politiky oči. Kvůli jejímu případnému dopadu na proud migrantů z nových členských zemí, zejména z Rumunska. Vážný incident vyvolaný rumunským Romem vyprovokoval nedávno v Itálii xenofobní nálady zaměřené proti rumunským Romům.

A ještě na závěr jednu myšlenku obecnějšího rázu. V politických postojích Evropské unie - které jsou vždy kompromisem mezi politickými postoji jednotlivých členských vlád - se určitě projeví fakt, že Berlusconiho tým i on sám představují italskou pravici; budou tedy posilou pro pravici v Evropském parlamentu a pro liberální orientaci Evropské unie. Naopak nebudou posilou pro snahu o zachování evropského sociálního modelu, který patří k základním hodnotám evropské společnosti.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .