Bělorusko

Jenomže co nám z odstupu připadá jako trapas, nad kterým nevěřícně kroutíme hlavou, je pro lidi v Bělorusku noční můrou. Důkazem jsou demonstrace brutálně rozháněné policejními těžkooděnci a tajnou policií. Demonstrují tradičně hlavně studenti, které na rozdíl od starších občanů režim ještě nezkorumpoval, nezblbnul či nezastrašil. Svět znechuceně přihlíží a čeká, jak se situace vyvine. Přidají se ke studentům i ostatní občané a poslední diktatura v Evropě vezme za své? Anebo Lukašenko situaci zvládne a v Bělorusku vše zůstane při starém? Podobně svět před pár lety přihlížel, jak se vyvine situace ve východním Německu, v Polsku, Maďarsku, Rumunsku či u nás. Nejspíše jinak nelze.

Bělorusy, kteří touží po demokracii, můžeme morálně podporovat, ale to podstatné, zbavit se diktatury, musí udělat sami. Demokracii je třeba si zasloužit, abychom pak na poměry, které zpravidla nenaplní revoluční očekávání, paradoxně mohli reptat, a někteří dokonce svobodně tvrdit, že za totality bylo lépe. Jak spravovat věci veřejné, aby mezi lidmi převládl pocit, že se vládne k jejich prospěchu, je věčné téma. Jisté ale je, že společenský systém, proti kterému lidé nesmějí mít námitky, je zrůdný. Lukašenkův parlament bez opozice berme jako potvrzení smyslu našeho převratu. Vyvzdorovali jsme si politiky, kteří nás nemlátí, když je kritizujeme. Úplně samozřejmé to není.