Barevná evoluce

Bidenova mise měla ovšem také vyvážit snahy Baracka Obamy z počátku tohoto měsíce v Moskvě o nové sblížení dvou tradičních rivalů z dob studené války. Noví američtí partneři z postsovětského světa, jimiž jsou především Ukrajina a Gruzie, měli totiž dosti oprávněný pocit, že obětí již tolikrát připomínaného "restartu" vztahů mezi USA a Ruskou federací budou právě oni.

To se sice nestalo, protože americký viceprezident v obou zemích slíbil takové to klasické "nebojte se, jsme s vámi" - ale to bylo na druhé straně skoro všechno. Navíc docela jistě způsobil vrásky na čele oběma současným předákům těchto zemí a vůdcům příslušných barevných revolucí Juščenkovi a Saakašvilimu. Třeba tím, co prozradil redaktorům již citovaného Kommersantu Bidenův poradce Tony Blincken. Ten řekl, že "oba vůdci se budou muset připravit na těžká rozhodnutí", což je výrok, který ani Juščenkovi, ani Saakašvilimu nevěstí nic dobrého. Hrdinové převratů, které odstranily promoskevské garnitury Leonida Kučmy v Kujevě a Eduarda Ševardnadzeho ve Tbilisi, zcela zřetelně americké, ale ani západoevropské naděje nenaplnily: Viktor Juščenko osvědčil to, co se mu vyčítalo už v Kučmových vládách - tedy malou rozhodnost a přílišnou kolísavost, které se v nejbližších ukrajinských prezidentských volbách na počátku příštího roku promění v jeho definitivní politickou smrt, a Michail Saakašvili zase naturel typického kavkazského autokrata, jemuž Spojené státy, jež si tolik zakládají na demokratických principech, prostě bezvýhradně fandit nemohou.

Biden proto v obou zemích jednal i s opozicí a je evidentní, že se tam rozhlížel, komu věnovat pozornost. Přestože Michail Saakašvili neustále tvrdí, že není ochoten ustoupit opozici a ve svém úřadě zůstane až do konce svého mandátu v roce 2013, je velmi pravděpodobné, že nakonec bude smeten. Velmi výstižně to před pár dny řekla bývalá gruzínská ministryně zahraničí a reemigrantka z Francie Salome Zurabišviliová: Jak by prezidentem mohl zůstat někdo, kdo v nerozumné válce během týdne ztratil 20 % státního území?

Vrcholné politické garnitury obou navštívených zemí Biden nemohl potěšit ani tím, že by opakoval docela nedávné americké a severoatlantické přísliby na přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO. To Michail Saakašvili přiznal i v rozhovoru pro americký The Wall Street Journal, kde gruzínské členství v Alianci považoval za "skoro ztracené" a postěžoval si, že při tomto vývoji to vypadá, "jako by Rusové bojovali za správnou věc".

Důvody amerického ochladnutí vůči těmto dvěma zemí, byť je skrýváno za pěkná, přátelská a lichotivá slova, jsou zcela srozumitelné: Americká strategie vůči ze západního pohledu nejnadějnějším zemím postsovětského prostoru se rodila v době, kdy Rusko bylo slabé a na jeho stesky nebylo třeba brát ohled. Navíc demokratické know-how, implantované do prostředí, po téměř osm desítek let zpracovávaného brutálními bolševickými praktikami, nezabralo tak, jak si západní školitelé představovali. Jak Ukrajina, tak Gruzie si proto kupříkladu na případné členství v Severoatlantické alianci budou nejen muset přinejmenším ještě nějaký ten rok počkat, ale taky pro něj samy něco udělat. Střízlivě hodnoceno totiž na ně zatím evidentně připraveny nejsou. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .