Báli jste se? A jak jste se do sebe zamilovali? ptají se školáci pamětníků. Sbíráním příběhů se učí dějepis

Zapojili se do projektu Příběhy našich sousedů. S diktafonem navštívili devětasedmdesátiletou Evu Jourovou, která jim vyprávěla o procesech s Miladou Horákovou.

V rámci procesů s Horákovou komunisté odsoudili na doživotí tatínka paní Evy Josefa Nestávala. Byl to už jeho druhý doživotní rozsudek. Stejný trest za odboj vyfasoval před nacistickým soudem v roce 1942. Jeho dcera ho poprvé viděla po válce ve čtyřech letech.

„Byl v dost bídném stavu. Opíral se a koukal na mě. A já se ho zeptala: ´A ty jsi opravdu můj tatínek?´,“ dojemně vypráví paní Jourová. Její tatínek se doma nezdržel, nastoupil mnohaměsíční léčení, takže ho se sourozencem a maminkou navštěvovala v nemocnici.

Po komunistickém převratu z tohoto bývalého poslance, protinacistického odbojáře udělali komunisté skladníka. Když ho v listopadu 1949 zatkla StB za to, že se dobře znal a scházel s Miladou Horákovou, jeho dcera se s ním ani nestihla rozloučit. Čtrnáct let ho pak – podle toho, jak soudruzi dovolili - navštěvovala ve věznicích v Leopoldově a Mírově.

V rozhlasové reportáži o paní Jourové roz. Nestávalové je slyšet pohnutí žáků, kteří do té doby žádný podobný příběh neslyšeli. Odborníci se shodují, že projektová výuka je jedním z nejlepších způsobů, který v dětech rozvíjí klíčové dovednosti: týmová spolupráce, naslouchání, empatie a dovednost správně se zeptat, mediální gramotnost, práce s prameny, prezentační dovednosti.

Školství je ledoborec, jakékoliv změně směru brání setrvačnost

Devětasedmdesátiletá Eva Jourová vyprávěla o procesech s Miladou Horákovou|foto: Post Bellum

Asi polovina učitelů dějepisu přiznává, že události po roce 1948 probírá minimálně, buď vůbec, nebo okrajově. Učitelé ze zvyku věnují mnohem více času pravěku a starověku, 20. století si nechávají do posledního 9. ročníku, kdy mají žáci nejvíc odpadlých hodin kvůli jiným akcím. Na besedy a diskuze, promítání filmů nebo dokonce na natáčení a zpracování nějakého příběhu mají učitelé kvůli stále narůstajícím administrativním povinnostem času minimálně, vyplývá z průzkumu České školní inspekce.

Přitom ministerstvo školství učitele ve svých dokumentech vyzývá, aby se soudobým dějinám věnovali mnohem více: „Situace je jiná, lepší než třeba před deseti lety,“ vysvětluje Jaroslav Pinkas, didaktik z Ústavu pro studium totalitních režimů. Podle něj se ale legislativa rozchází s praxí.

Tzv. rámcový vzdělávací program, klíčová norma určující školám co a jak učit, umožňuje učitelům věnovat se rozsáhle soudobým dějinám, dát jim ve výuce výrazně více času než se děje. Ministerstvo před lety vydalo i zvláštní doporučení k výuce 20. století, ve kterém podpořilo projektovou výuku.

V rozhlasové reportáži o paní Jourové, roz. Nestávalové je slyšet pohnutí žáků, kteří do té doby žádný podobný příběh neslyšeli|foto: Post Bellum

Do ČR také přišly stovky milionů korun formou dotací z Evropské unie na výuku 20. století. Díky tomu se rozšířily projekty, jako jsou např. Moderní dějiny.cz a Příběhy bezpráví. A přesto změnit učitelkou praxi se daří velmi pomalu: „To je pravda. Řekl bych to metaforicky, je to ledoborec, který jen pomalu mění směr. Bojujeme se setrvačností, jak a co se učí v dějepise. Představte si šedesátiletou učitelku, která má představu, že dějepis jsou hlavně pyramidy a soudobým dějinám se vyhýbala za komunismu a dělá to i dneska,“ vysvětluje Pinkas z ÚSTR.

Dodává, že nejvíc je potřeba podpořit učitele, kteří se o něco snaží, s žáky se zapojují do projektů, využívají množství nových učebních materiálů vhodných pro výuku 20. století, které distribuují renomované organizace a instituce, dále se vzdělávají - chodí na semináře a workshopy. A takových učitelů podle Pinkase přibývá.