Ázar Nafísíová: Jak jsme v Teheránu četly Lolitu

Autorka žije od roku 1997 ve Spojených státech, kde působí jako profesorka literatury a estetiky na Johns Hopkins University ve Washingtonu.

Ve své knize se vrací do roku 1979, kdy po studiu v USA přilétá opět domů do Teheránu, zmítaného ideologickými boji o podobu státu po svržení šáhova režimu. Bouřlivý spor mezi liberály a levicovými a islámskými revolucionáři zasahuje zvlášť prostředí Teheránské univerzity, kde Ázar Nafísíová sbírá první pedagogické zkušenosti.

Vítězství islámské revoluce je vykoupeno krvavými střety v ulicích i na univerzitách. Sama Teheránská univerzita se proměňuje v bojiště poté, co nový režim vydá rozhodnutí o uzavření vysokých škol. Symbolem vítězství nové moci se stává pro ženy povinné nošení šátku. V rámci čistek na univerzitě je vyloučena i Ázar Nafísíová, jež se odmítne zákonu podřídit.

Roku 1980 vypuká íránsko-irácká válka, která trvá následujících osm let. Obyvatelé Teheránu ji prožívají jako permanentní ohrožení ze vzduchu a jako nekončící sérii leteckých poplachů. Pro autorku jsou to však také léta intenzivního studia literatury a dilematu, zda popřít svůj kategorický postoj k režimu a vrátit se na univerzitu.

V té době začala autorka pro sedm svých bývalých studentek pořádat soukromé bytové semináře. Na tajných schůzkách se zakázaná literatura stává zrcadlem každodenní reality, v níž íránské dívky žijí. Nabokovova Lolita přitom sama ztělesňuje jejich ponížení a tužby nejen symbolicky, ale mnohdy i zcela konkrétně.

V roce 1987 se Ázar Nafísíová přece jen na univerzitu vrací. Po sedmi letech se tu setkává i s několika studentkami z revolučních dob, jejichž očité svědectví o věznění a popravách i viditelná rezignace tváří v tvář moci vrhají temný stín na atmosféru válečných literárních seminářů.

V roce 1989 umírá íránský vůdce Rúholláh Chomejní, avšak ani exaltace povinného truchlení a milionové shromáždění na pohřební slavnosti nejsou s to zakrýt atmosféru vyčerpání a všeobecného vystřízlivění z důsledků revoluce. Opatrné politické reformy devadesátých let se odehrávají v rovině slov a proklamací, na každodenní život mají však minimální vliv. Dokládají to i příběhy dívek, k jejichž líčení autorka dospívá v závěru knihy.

Také v autorčině vlastní rodině nabývá na důležitosti a konkrétnosti téma odchodu ze země. Je správné opustit domov a hodit za hlavu jeho další osud? Některé ze studentek volí emigraci a sama autorka řeší svá dilemata stejným rozhodnutím.