Auto roku
S automobily je tomu jako s fotbalem. Každý jim rozumí, anebo se alespoň tak tváří. Proto nehrozí, že by různé soutěže o nejlepší, nejhezčí či nejoblíbenější automobil strádaly nezájmem motorizované veřejnosti. Včera jsme se dozvěděli verdikt osmadvacetičlenné odborné komise vybraných členů Klubu motoristických novinářů, podle kterého je automobilem roku 2005 v České republice nová Škoda Octavia.
Kdo chce porotce podezírat ze zaujatosti pro domácí produkt, má to tentokrát těžké. Nová octavia se nepochybně povedla, jestliže byla v Miláně oceněna jako nejkrásnější auto roku 2004, v Německu zvítězila v anketě Zlatý volant a čerstvě se stala autem roku 2005 ve Finsku. Pokud hodnocení našich expertů v něčem oprávněně vyvolává rozpaky, netýká se to octavie, ale Toyoty Prius. Ta totiž byla evropskou odbornou veřejností na sklonku minulého roku shledána evropským autem roku 2005, a u nás se nevešla ani do pětice finalistů. Na naše porotce zřejmě neudělala valný dojem ekologicky šetrná kombinace elektrického a benzínového pohonu a technická dokonalost zmíněné toyoty, která v Evropě strčila do kapsy nejen naši novou Škodu Octavii, ale také Citroen C4 či BMW řady 1.
Za rozdílnými názory různých grémií expertů ovšem není nutně třeba hledat tlaky lobbistů. Různit se mohou kritéria, ke kterým hodnotitelé přihlížejí. Kdyby například volba probíhala tak, že by si každý porotce mohl zdarma vybrat vůz, který mu přijde nejlepší, nejspíše by včera už ve finále bylo pět zcela jiných automobilů a nevyhrál by vůz, který lze pořídit za půl milionu, respektive za sedm set tisíc. Nevyhrál by ovšem ani v případě, že by kritériem byl obsah průměrné české peněženky. Co k tomu říct? Snad "Sláva vítězi, čest poraženým".
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
