Asi tak dvě, dvě a půl hodiny mě opravdu mučili. Vzpomínky Vladimíra Špidly

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 21. srpna 1969 na Václavském náměstí v Praze

Brněnská švadlena Danuše Muzikářová se narodila 13. července 1951, příští rok by tedy slavila 70. narozeniny.

Zemřela však 21. srpna 1969 jako čerstvě plnoletá: dosud neznámý „příslušník československých ozbrojených složek“, pravděpodobně lidový milicionář, ji zastřelil pistolí během demonstrace proti sovětské okupaci Československa a kolaborantské komunistické vládě.

Danuše Muzikářová byla pohřbena v Brně - Králově Poli

V nových Příbězích 20. století se pokoušíme ukázat, jak se okupace, která začala v srpnu 1968 a trvala více než 20 let, odrazila ve vzpomínkách a životech několika pamětníků. Ve druhé části pořadu se však věnujeme především prvnímu okupačnímu výročí: velkým protestům v srpnu 1969, které vedení KSČ a státu potlačilo s neobyčejnou brutalitou. Tzv. normalizace nezačínala všeobecnou pookupační rezignací na ideály demokracie a svobody a následným „konsensem“ mezi obyvateli ČSSR toužícími po klidu a novou mocí: začala brutálním násilím. Onen „konsensus“ byl později z velké části založen na strachu, který KSČ v lidech promyšleně posilovala.

Demonstracemi v srpnu 1969 (konaly se několik dní v Praze, v Brně, v Liberci a v mnoha dalších městech) definitivně končily naděje na uvolnění poměrů spjaté s pražským jarem. Na mnoho let to také byly poslední velké veřejné protesty československé veřejnosti. Vláda proti desetitisícům demonstrantů nasadila armádu, příslušníky Sboru národní bezpečnosti a členy Lidových milicí. Došlo k ostré střelbě, výsledkem zásahu byly stovky zraněných, desítky postřelených a pět zastřelených (další dva lidé zemřeli). Stovky zatčených lidí mučili příslušníci SNB způsobem, srovnatelným s praktikami Lukašenkovy policie v současném Bělorusku.

Demonstranti odrazili útok. A přijely tanky

Budoucí předseda české sociální demokracie a české vlády (posléze rovněž evropský komisař) Vladimír Špidla byl v devětašedesátém roce stejně starý jako Danuše Muzikářová. V rozhovoru, který s ním pro Příběhy 20. století a archiv Paměť národa vedl Martin Kroupa, vzpomíná, jak se 20. srpna 1969 zúčastnil demonstrace v Praze, na Václavském náměstí a na Náměstí Republiky:

Vladimír Špidla

„Byla tam docela tvrdá řež. Začal policejní útok, který demonstranti odrazili. Byl jsem mezi nimi, tedy v davu, ne že bych sám někoho odrážel. Prostě ti policisté utekli, a pak vyjely tanky a začalo se střílet. Nevím, jestli to byly slepé nebo ostré náboje, to jsem nepoznal. Lidé začali prchat – a já mám dnes v hlavě takový filmový záběr: byl večer, podařilo se mi uhnout někde u ministerstva průmyslu, a část toho davu nahnaly tanky na Štefánikův most a pak do tunelu, který svítil.

– To ale nebyly ale ruské tanky, ne?

Ne, to byly naše tanky. Pamatuju si, jak vždycky vyjely transportéry a zazněly pokyny: Pořádková četo, sesednout! Obušky připravit! A na ně! Jenže tu pořádkovou četu dav zahnal, protože na ni házel kamení a další věci. Byly tam také Lidové milice, a to bylo právě docela drsné, protože ti milicionáři zřejmě nebyli vycvičení, takže se báli a byli velice brutální, ale zároveň, když se na ně ten dav vrhl, tak většinou rychle utekli. A pak tam byla armáda, vojenský kordon, a v tomto případě se ten dav nedokázal rozhodnout k boji, protože to prostě byli vojáci, takoví kluci, a každému přišlo divné, že by na ně měl třeba hodit kámen. Takže se chvilku stálo, nic se nedělo, a pak se ozvaly tankové motory, jeden nebo dva tanky vyjely a někdo střílel.“

Musel jsem dát prsty na zem, oni mi na ně stoupali botama a točili se

20. srpna 1969 se Vladimír Špidla dostal domů – a druhý den ráno se vydal na Václavské náměstí: „Tam jsem šel s cílem koupit si desku Bee Gees, kterou jsem měl objednanou. A když jsem šel po Václavském náměstí, sebrala mě policejní hlídka, odvedla mě do Krakovské ulice, kde byli ještě i další lidé. A můžu říct, že mě asi tak dvě, dvě a půl hodiny opravdu mučili. Ne nějaký třetí stupeň, ale spočívalo to třeba v tom, že jsem se musel posadit a nějaký mladý hošík mi říkal: ‚Ach, já už mám tak umlácenou ruku...‘ A buch! – dal mi pěstí do obličeje. Já jsem udělal kotrmelec, oni na mě řvali, že se musím zase posadit, zase jsem musel dát takhle ruce, zase do mě bouchli.

K tomu vedli takový řeči jako: ‚Studente, dostudoval jsi‘ a podobně. Takže to bylo drsný. Probíhal jsem uličkou, pak mě mlátili obuškama, takže krev stříkala opravdu až do stropu, bylo to drsný. Trvalo to – řekl jsem dvě hodiny, možná to byla jen hodina, to člověk nepozná. A stále po mně chtěli, abych řekl, kdo byl na těch demonstracích. A to tedy musím říct, že ke svému štěstí jsem to neřekl.

Kamil Černý kolem roku 1970

Jinak mě dodělali tak, že pak už jsem ležel na zemi a tekly mi slzy, snažil jsem se utéct, ale oni mě vždycky skopli. Ale nakonec jsem žádný jméno neřekl, a tím pádem, když jsem se po roce z toho dostal – protože jsem trpěl posttraumatickým šokem –, tak jsem neměl žádný výčitky svědomí. Jiná věc je, že oni to jen tak zkoušeli, kdyby to ze mě opravdu chtěli vyrazit, tak Bůh ví, co by bylo.“

Podobnou vzpomínku má i Kamil Miroslav Černý (nar. 1950), s tím rozdílem, že se před zatčením 21. srpna 1969 nezúčastnil demonstrace a své názory téměř nestihl projevit:

„Kolem osmé hodiny jsem byl u Dětského domu. Naproti byla po demonstraci z předešlého dne rozbitá výloha. Šel jsem tam, nějak jsem se s tím solidarizoval, motal jsem se zkrátka okolo a naznačoval, že ta demonstrace byla správná. Přišel voják a policajt se samopalem a takovým dlouhým pendrekem. Zapsali si, kdo jsem a kde mě zatkli – a vedli mě na ´policajtovnu´. Domnívali se, že jsem tu výlohu rozbil, nebo že jsem v noci demonstroval.

Kamil Černý v roce 2013

A pak se otevřela vrata, za nimi byla dlouhá chodba a schodiště do kanceláří do prvního patra. Na těch schodech stálo asi sto chlapů, každý s pendrekem, na střídačku: voják, policajt, milicionář. Musel jsem tou uličku projít a každý si bouchl, takže mě strašně zmydlili, aniž věděli, proč tam jsem. Prostě jsem byl předvedený a dostal jsem asi sto ran, než jsem došel nahoru. Pak mě šoupli do nějaké veliké místnosti za katr.“

Vladimír Špidla měl pocit, že brutální policejní akce byla naplánovaná pro zastrašení: „Je to otázka, ale stála by za bádání. Kdyby mě sebrali o den dřív, tak bylo jasné, že jsem demonstroval. Ale já myslím, že ty demonstrace byly tehdy tak silné a pro ně tak nebezpečné, že se rozhodli, že udělají velkou razii s velkým násilím, aby ukázali sílu. Nevím, je to můj zážitek a moje hypotéza.

Jana Kulhánková

Důležité je, že v cele, která za běžných okolností slouží pro dva tři lidi, nás bylo řekněme pět nebo osm, zkrátka větší množství, každý vyvaleně koukal, a že je to zlé, jsem pochopil okamžitě. Nějaký člověk se zeptal, jestli si může zakouřit. Oni mu řekl: Jasně, můžeš. A jak si tu cigaretu zapálil, tak mu natáhli takovou ránu do obličeje, že se svalil. Pak to bylo tak, že otevřeli celu a řekli ´Špidla!´, tak jsem vylezl a vedli mě po schodech. Na každém druhém schodu stál policajt, šel jsem klasickou ´uličkou´, zase mě tloukli.

Potom jsem se ocitnul v nějaké výslechové místnosti, a tam mě zase propleskli a ostříhali mě dohola, měl jsem tenkrát dlouhé vlasy. Seděl jsem na křesle, mlátili mě, a násilí vyvrcholilo tím, že jsem musel dát prsty na zem, oni mi na ně stoupali botama a točili se. To už jsem lezl a brečel, nakonec mě dodělali tak, že jsem nereagoval. A oni říkali: Hele ho, studenta, ono mu to nevadí. Devětašedesátý byl hnusný a stálo mě to kus života, asi půl roku jsem docházel na psychiatrii a zdolával jsem posttraumatický šok. Ale existenciální zážitek, kdy vám spadne svět, to byl už rok 1968.“

Mrtví v Praze i v Brně

Brutalitu SNB, na níž vzpomíná Vladimír Špidla, popsali například i svědkové z Brna. Ale vrátíme-li se z policejních služeben do ulic: v Praze byli během protestů zabiti tři lidé:  Bohumil Siřínek, František Kohout a Vladimír Kruba.

Jana Drašnarová v roce 1971

Lékařka Jana Kulhánková (nar. 1939) tehdy sloužila v nemocnici Na Františku: „Byli jsme tam čtyři na ambulanci a měli jsme plné ruce práce, protože nám záchranky neustále vozily raněné, zbité, zmlácené, plno slzného plynu z nich čpělo, takže brečeli oni, brečeli jsme my, ošetřovalo se i na operačním sále. Někdy ve večerních hodinách tam přivezli dva osmnáctileté chlapce od Prašné brány. V podstatě už byli mrtví. Ten jeden měl střelnou ránu přímo do srdce a ten druhý měl průstřel čelními laloky, takže to byly v podstatě finální dechy. To s námi opravdu strašně zatřáslo.“

V Brně byl kromě Danuše Muzikářové zastřelen Stanislav Valehrach. Právě na jeho smrt si zřejmě vzpomíná veterinární lékařka Jana Drašnarová (nar. 1939): „Utíkali jsme trochu do kopce, na Zelném trhu, protože jsme zjistili, že za esenbáky jsou ještě Lidové milice. Já jsem se otočila a viděla jsem, jak jeden klečí, ruku měl opřenou o koleno a mířil. A já říkala: ‚To je malér, oni snad chtěj střílet!‘ A skutečně začali střílet. Vedle mě padl na zem nějaký kluk. Šla jsem se podívat a myslela jsem, že ho střelili do ruky. Tekla pod ním krev, tak jsem křičela: Kdo má kravatu? Myslela jsem, že mu to podvážu. Ale on… Zabili ho.“

Za drastický zásah nebyl samozřejmě nikdo potrestán, trest dostali naopak mnozí ze zatčených demonstrantů (či lidí, kteří se k demonstracím jen připletli): podle tzv. pendrekového zákona, který 22. srpna 1969 přijalo Federální shromáždění a podepsaly jej vedle prezidenta Ludvíka Svobody i někdejší hvězdy reformně-komunistické politiky, například tehdejší předseda vlády Oldřich Černík a předseda parlamentu Alexander Dubček. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.

autor: Adam Drda
Spustit audio