Armstrong a Dostál

25. červenec 2005

Přesně v den, kdy Pavel Dostál zemřel na rakovinu, dojížděl Lance Armstrong do Paříže posedmé za sebou jako vítěz nejtěžšího cyklistického etapového závodu. Když Armstrong před lety dostal rakovinu, nikoho nenapadlo, co ještě v životě dokáže. V jeho případě nemoc nezvítězila, naplnilo se přísloví, že co člověka nezabije, to ho posílí.

Armstrong smrti ujel na kole, a na tom útěku se stal jedním z nejslavnějších a nejobdivovanějších sportovců. Případ Pavla Dostála je opačný. Jeho prohru se zákeřnou nemocí jsme si nepřipouštěli. Uvykli jsme tomu, že se mění vlády, ale ministr kultury zůstává. Navzdory vážnému zdravotnímu stavu se za něj nehledala náhrada. Zatímco s nemocným Armstrongem se už v cyklistice nepočítalo, s nemocným Pavlem Dostálem naše politika do budoucna počítala. Spíše než lékařské prognózy v tom hrálo roli konstatování, že přesně tento typ politika, který má smysl pro humor, zanícení pro věc a k tomu ještě noblesu, potřebujeme.

Pavel Dostál byl výraznou osobností, což u politika bývá spíše komplikace než výhoda. Měl hodně oponentů, a sám mnohému oponoval. Přesto si podržel respekt svého okolí, které v něm vidělo férového chlapa, který i politiku, coby umění kompromisu, dokáže dělat rovně. Už se nedozvíme, jak by Pavel Dostál v politice končil, kdyby ji nemusel opustit nedobrovolně. Jisté je, že se s ním loučíme jako s nejoblíbenějším a nejdůvěryhodnějším politikem posledních průzkumů mínění občanů. Odešel na vrcholu popularity. Chtělo by se říct, že v nejlepším, podobně jako včera Lance Armstrong. Oba budou chybět. Pavel ale víc, alespoň nám, kteří jsme v něm z doby, kdy byl novinářem, měli kolegu a přítele.

autor: iho