„Arabské ulice“ ve švédských městech žijí větší svobodou

Švédský Göteborg, kde najdeme například sídlo automobilky Volvo, zažil před několika dny pokus o zapálení místní synagogy. Tentýž večer demonstranti v Malmö na jihu země volali po vlastní intifádě a hrozili, že budou „střílet Židy“. To, co se děje ve Švédsku, odráží měnící se demografickou a psychologickou realitu v zemi.

Svobodější život

„Arabská ulice“ – tedy pokud něco takového vůbec existuje – se už neomezuje jen na arabský svět. Arabští a muslimští imigranti, kteří dnes žijí v Evropě, hrají při vytváření kolektivního politického mínění stále aktivnější roli. Podobá se té, kterou nesou jejich soukmenovci, kteří domovské země neopustili, všímá si Feldman.

Západoevropské státy respektují občanské svobody, povolují mírumilovné protesty a alespoň některé projevy násilí trestají mírněji. Arabové a jiní muslimové žijící v takových lokalitách, jako je například Švédsko, si ve srovnání s lidmi v arabských a muslimských zemích užívají větší svobody k protestům, což u nich může přerůstat v násilnosti.

Nicméně to, co se dnes děje ve Švédsku, se může zítra odehrávat i ve zbytku Evropy. Útok na synagogu v Göteborgu samozřejmě nepřišel jako blesk z čistého nebe. Podle Noaha Feldmana jde o výsledek postupného procesu.
V jeho průběhu se muslimské emigrantské komunity v zemi nejprve rozrostou, následně se v nich vytvoří radikalizované skupinky. Ostatně velká část džihádistů, kteří ze Švédska odešli do řad takzvaného Islámského státu, pocházela právě z Göteborgu.

Intifáda

Známější je ale příběh Malmö, kde muslimové tvoří výrazné procento obyvatel. Skandování tamních demonstrantů zněla: „V Malmö jsme vyhlásili intifádu. Chceme zpět svoji svobodu. Postřílíme Židy.“ Intifáda je povstání, jehož cílem je sebeurčení. Výzvy k intifádě a osvobození se tedy mohou odvolávat na pocit vlastnictví a možná i okupace.

„Podle jedné z interpretací událostí se tedy zdá, jakoby protestující naznačovali, že město Malmö jaksi vlastní. Pokud by tomu tak bylo, tak by podle této zvrácené logiky označovali švédské policisty vlastně za cizí okupanty,“ dovozuje v komentáři pro agenturu Bloomberg Feldman.

Dodává, že se zdá se, že volání po zabíjení Židů tu naneštěstí funguje jako společné téma spojující švédské protesty s událostmi kolem Izraele. Není žádnou novinkou, že demonstranti z „arabské ulice“ využívají protiizraelský sentiment jako prostředek, kterým vyjadřují své vlastní a jim bližší problémy a frustrace. Novinkou je, že se tak děje v Evropě.

Tento fenomén je potomkem „klasického“ protižidovského terorismu, který má jednu z bašt i v Evropě. Jeho zrod lze totiž sledovat minimálně od roku 1982, kdy palestinská teroristická Organizace Abú Nidala zaútočila na obchod s košer potravinami v Paříži.

Jeviště Evropa

Tato odnož terorismu využívala evropský kontinent jako jeviště, na kterém se odehrává blízkovýchodní politika. Jenže dnešní verze radikalismu není už tak výrazně ovlivněna zvenčí, spíše jde o projev vnitřní dynamiky usazené arabské a muslimské populace, která již považuje západní Evropu za svůj domov.

Starý kontinent je místem, kde panuje tradiční úcta k občanským svobodám a liberálnímu systému trestního soudnictví. Naproti tomu v autokratických či autoritářských arabských a muslimských státech jsou protesty proti Izraeli povoleny, jen když je stát považuje za užitečné. A potlačovány, když se vládnoucím režimům kvůli momentální politické či mocenské hře zrovna nehodí, srovnává Noah Feldman na stránkách Bloombergu.

Píše, že ve Švédsku stát nemá zákonnou pravomoc uplatňovat represe vůči mírumilovným protestům. Zasahuje až v případě, kdy přerostou v násilí nebo nenávistné projevy. Demonstranti z Malmö švédské právo téměř jistě porušili.

Nenávist a hrozby

Jejich projevy byly plné nenávisti a hrozeb nejhrubšího násilí nejen proti Židům. Přesto se zdá nepravděpodobné, že někdo bude za protesty stíhán. Je obtížné pohnat před soud velké skupiny demonstrantů. A pokud by se to podařilo, byly by tresty patrně minimální.

A to je vážný problém. Pro zemi i pro její občany, Židy a Araby nevyjímaje. Přitom platí, že Švédsko je při přijímání přistěhovalců a uprchlíků zářným příkladem. V přepočtu na obyvatele země v roce 2015 akceptovala největší počet syrských běženců ze všech evropských států. A v absolutních číslech je hned druhé po mnohem větším a lidnatějším Německu.

Antisemitsky laděné násilné excesy relativně nepočetných radikálů už teď poškozují postavení pokojných arabských a muslimských komunit žijících ve Švédsku. „Pro zbytek světa je poučení jasné: ‘Arabská ulice‘ už není jen arabská,“ konstatuje Noah Feldman na webu agentury Bloomberg.