Apolena Rychlíková: Velikonoce v rouškistánu

13. duben 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vláda povolila otevření hobbymarketů

Jen co se otevřely hobbymarkety, začal svět – alespoň v nich – vypadat zase jako dřív. Stovky kutilů se mačkaly pod střechami obřích supermarketů a nakupovaly.

Čtěte také

Jakmile si ale pět mladých lidí dalo pivo u rybníka, nějaký anonymní strážce pořádku na ně okamžitě zavolal policii. Takové chování se v Česku trpět nebude.

Policie na žádost aktivních spoluobčanů skutečně přijela a mladé, jak se tak říká, řádně zpacifikovala. Fackování devatenáctileté holky, zachycené na video, sice strážmistra Laštovku nakonec stálo místo, pro mnoho lidí se ale stal hrdinou. Na jeho podporu vznikla i petice. Tento výjev byl jen jednou z mnoha absurdit posledních dnů a týdnů. Vypadá to, že nám už koronavirus leze především na mozek.

Jak dlouho ještě? A za jakou cenu?

Čtěte také

Lidé, kteří si dovolili vyrazit do přírody a nosí roušky snad i sami v hlubokém lese, se stávají terčem šikany. „My vás tu nechceme,“ křičela na naši rodinu o víkendu sousedka ze vzdálenosti 50 metrů – měli jsme všichni roušky. Dovolili jsme si po pěti týdnech opustit Prahu, místo doma se zavřít v maringotce a občas vyjít na zahradu. Co Pražák, to roznašeč koronaviru. Co člověk bez roušky, to vlastizrádce.

Není samozřejmě na místě zpochybňovat vládní nařízení, zpěčovat se a okázale ignorovat největší globální pandemii za několik generací. Jenže nemá ani smysl nechat si zatemnit mozek a obsesivně dozorovat, kdo dělá co špatně. Náročné je to přece pro všechny. Některé věci navíc nedávají smysl: otevírají se obří obchody, kde se kumulují stovky a tisíce lidí, ale malé krámky, kam mohou lidé vstupovat postupně, zůstávají zavřené. Každý takový týden představuje pro tisíce lidí ohromnou nejistotu, každý takový týden likviduje malé živnostníky.

Čtěte také

Ministryně Schillerová oslavuje otevřené galanterie se zdůvodněním, že Češi prý chtějí šít roušky. Přitom jde ve většině případů o z nouze ctnost a ochranné potřeby a pomůcky na potřebných místech stále chybí a ti nejzranitelnější chráněni nejsou. Omezujeme práva lidí být se svými blízkými v momentu smrti nebo porodu. Ztrácíme soudnost a cit pro proporce.

Z roušky se stal český všelék proti koronaviru, namísto srozumitelných plánů, které po měsíci tvrdého režimu společnost čistě psychologicky potřebuje, přicházejí Prymulovy řeči o rasách, hrdí vojáci na hranicích a hádky kolem promořování.

Nástup jara, který běžně znamená určitou naději, se letos nese ve stresujícím duchu. Dá se to pochopit, ale dá se tomu i předejít – tvrdá opatření musí být vždy dobře komunikována, represe nesmí přesáhnout určitou mez a nabourávat naše základní lidská práva, a hlavně: nesmí být vynucovaná agresivně.

Apolena Rychlíková

Požadavky na ukázněnost lidí musí být kompenzovány podanou rukou státu všem, kteří dnes něco ztrácejí a bojí se, co bude, až pandemie odezní. S tím, jak nervozita uvnitř české společnosti stoupá a zlepšení situace není na obzoru, začíná mnoho lidí sžírat nepříjemná myšlenka: Opravdu to „společně zvládneme“? A jestli ano, tak za jakou cenu?

Autorka je komentátorka serveru A2larm

Spustit audio