Apolena Rychlíková: Saša „Huňáč“ Vondra a jeho krásný starý svět
Jestli někdo může být po volbách do Evropského parlamentu navýsost spokojený, je to Alexandr Vondra.
Bývalé ministerské hvězdě ODS se podařilo z patnáctého místa kandidátky přeskákat na místo druhé, stal se tak jedním ze čtyř europoslanců za ODS a čeká ho tedy částečné stěhování do Bruselu.
Vondra: I díky tomu, že jsme 20 let členy NATO, patříme mezi nejbezpečnější země na světě
Před 20 lety vstoupilo Česko do Severoatlantické aliance. Výročí provázejí jak oslavy, tak diskuze. Jsme dnes nedílnou součástí západního společenství a platným členem Aliance? A bylo by lepší, kdyby vojenské operace NATO podléhaly schválení Rady bezpečnosti OSN?
Jaké hodnoty tam bude hájit, naznačil už v kampani: chce bojovat za svobodu, proti byrokracii a regulacím. To jsou tradičně ty nejobecnější pravicové mantry.
O světě kolem nás, o problémech naší společnosti a lidí v ní sice nic neříkají, ale stále fungují a to i když svobodu vnímají jen jako neomezenou, dravou ekonomickou soutěž a nehledí už na to, jak tento princip reálně dopadá na lidi, ani na to, že regulace zohledňující potřeby a zájmy širokých skupin obyvatel jsou demokracii inherentní a ne naopak. Budiž, koneckonců politika je soubojem idejí a taktik i názorů. A ty, jak se ukázalo chvíli po volbách, má Alexandr Vondra docela přehledně vyartikulované.
Když se z konzervativců stávají autoritáři
„Já jsem konzervativní člověk, čili tu budu hájit konzervativce – Kaczynského a Orbána,“ řekl Vondra v rozhovoru pro Českou televizi. V podobném duchu se vyjádřil ihned po zveřejnění výsledků, situaci v Polsku nebo Maďarsku vnímá prostě jinak a přijde mu, že se problémy těchto zemí u nás zveličují.
Alexandr Vondra: Mezi Spojenými státy a Ruskem musí být nějaká komunikační linka
Považuji za dobrou zprávu, že se Donald Trump a Vladimir Putin scházejí. Tak nahlíží na helsinský summit obou státníků exministr zahraničí Alexandr Vondra, podle kterého není dobře, že Spojené státy a Rusko mezi sebou na nejvyšší úrovni v posledních letech nekomunikovaly.
Co na tom, že jsou obě tyto země postižené národoveckou, xenofobní, místy i klerofašistickou vlnou. Co na tom, že důležitá nezávislá hodnocení mluví o tom, jak demokratické indexy v obou zemích padají, jak si Fidesz i PiS stvrzují svou vládu (skoro by se chtělo říct „jedné strany“) skrz pošlapávání demokratických principů – ať už je řeč o svobodě tisku, nezávislosti justice, sílících represích proti odpůrcům obou režimů, ale i o rétoricky i prakticky nenávistné politice, která v zemích vede k masivnímu nárůstu antisemitismu nebo rasismu, v Maďarsku především zaměřenému proti Romům.
Nic z toho Vondru, ale i řadu jiných takzvaných konzervativců nezajímá. Vidí jen úspěšnou politiku lidí, kteří mu jsou v určitém ohledu blízcí a ne to, co stojí za její realizací. „Já jsem z toho lidskoprávního prostředí vyrostl,“ hájí se Vondra a tváří se u toho jako světák, který ví, co je správné.
Vnímání konzervativní politiky je často uzavřené v nějaké předpotopní představě o ušlechtilých strážcích takového normálního života. Jenže právě lidé jako Vondra, nebo z druhé strany Jaroslav Foldyna, jsou živoucí připomínkou toho, jak jednoduše se ze zastánců tohoto typu politiky stávají obdivovatelé autoritářů.
Když Rusko dostane příležitost ukrást si území, udělá to. Pobaltí má svou zkušenost, varuje Vondra
Sněmovna minulý týden i přes odpor komunistů schválila vyslání dalších 275 vojáků do misí v Iráku, Afghánistánu a Mali, a také působení českých vojáků v Pobaltí, kde mají střežit vzdušný prostor.
Dobře to šlo vidět ve chvíli, kdy EPP – frakce Evropské lidové strany, hlasovala o vyloučení Orbánova Fideszu. Na podporu maďarského postfašisty se u nás ustanovila široká fronta, čítající zástupce různých stran, od Klause mladšího, Okamury, Foldyny nebo třeba i stalinisty Skály. Vondra by Orbána neváhal podpořit taky.
Když Alexandr Vondra zavírá oči před tím, co se dnes v Polsku nebo Maďarsku děje, zavírá oči i před svou vlastní politickou příslušností. Jakkoliv se neustále zaklíná svou disidentskou zkušeností, patří do tábora, který kvůli prosazování svého pohledu na svět neváhá sklouzávat k praktikám hraničícím s totalitou.
Silný stát, jeho kooperace s církví, represivní politika zaklínání se imaginárními „evropskými hodnotami“, sociální výhody jen pro ty správné příslušníky národa, potírání opozičních hlasů a inklinace ke krajní pravici. To má být dnes ta pravá konzervativní politika?
Mluvit dnes v Česku o znesvobodňování znamená útočit zásadně jen na Andreje Babiše nebo z druhé strany na KSČM. ANO, stejně jako čeští komunisté, mají k takovému Orbánovi svým způsobem relativně blízko. Opravdu se ale chceme tvářit, že takzvaní konzervativci typu Saši Vondry jsou o něco lepší? A proč vlastně? Protože si kdysi tykali s Havlem a kámošili se s Plastikama?
Autorka je komentátorka serveru A2larm
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
