Apolena Rychlíková: Pokrytectví Víta Rakušana. Oslavuje Nicholase Wintona, ale na pražském hlavním nádraží živoří stovky ukrajinských Romů
Socha sira Nicholase Wintona, jedné ze zásadních postav novodobé historie, okrašluje pražské hlavní nádraží již několik let. Připomíná nám, jak zásadní je lidská odvaha a statečnost, empatie i schopnost okamžitě jednat v kritických okamžicích. Winton, humanitární pracovník původem z Londýna, zachránil v roce 1939 svým nezištným chováním celkem 669 židovských dětí z tehdy okupovaného Československa.
Uchránil je před transportem tím, že jim zajistil odjezd a následnou pomoc ve Spojeném království a svými zásadovými postoji se tak zapsal do historie. Jeho narozeniny si připomínáme vždy 19. května.
Čtěte také
Tento rok jsou vzpomínky na jeho statečnost o mnoho palčivější než kdykoli dříve. Už třetí měsíc zuří válka, kterou rozpoutal Vladimir Putin na Ukrajině. V jejím důsledku do západních zemí stále přicházejí desítky tisíc lidí, kteří hledají podporu, bezpečné prostředí, dočasný nebo trvalý azyl a důstojné podmínky pro život. Jsou mezi nimi i Romové, přičemž zástupci tohoto etnika běžně tvoří i bojovníky v ukrajinské armádě. Jenže minimálně v České republice není s ukrajinskými Romy zacházeno ani důstojně, ani lidsky.
Výročí narození sira Nicholase Wintona si letos připomněl i ministr vnitra Vít Rakušan. V příspěvcích na sociálních sítích vzdal tomuto muži hold. Vyzdvihl jeho obětavost, odvahu a nezištnou pomoc a uvedl, že jeho odkaz je pro nás všechny stále velmi inspirativní. Jenže jen pár metrů od slavné sochy na pražském nádraží už několik týdnů živoří někteří uprchlíci z Ukrajiny.
Podmínky nevhodné pro nikoho
Denně se tu vystřídají stovky lidí. Rodiny s dětmi, často jen matky, kteří uvízli v systému. Jakoby se pro ně nenašlo místo, jakoby si jen kvůli barvě své pleti nezasloužili to, co ostatní. Mačkají se v příjezdové hale, která chvílemi připomíná spíše uprchlický tábor. Na dekách tu přebývají i úplně malé děti, několikaměsíční kojenci. Spí na zemi, někteří z nich dokonce jen na bundách, v naprosto nevyhovujících podmínkách.
Čtěte také
Rodiny dostávají nevyhovující jídlo třikrát denně, to se skládá často jen ze sendvičů, občas je k dispozici ovoce. Večeří se pravidelně instantní čínské polévky. Přes den nemají uprchlíci moc kam jít, a tak celý prostor funguje jako provizorní tělocvična. Brouzdají po nádraží, kde je jim k dispozici jen pět sprch a záchody, a kromě odpočinkové místnosti, kam se vleze jen velmi omezený počet lidí, tu není jak v klidu přebývat Ti, kteří mají štěstí, naleznou místo v lehátkovém vlaku, ostatní musí nocovat na studené zemi.
Předškolní děti se nemají jak zabavit, některé jen apaticky leží, jiné pobíhají po hale mezi pražskou magistrálou a kolejemi. Dětský koutek totiž nebylo povoleno vystavět. Takové podmínky nejsou vhodné pro nikoho. Natož pro válečné uprchlíky, jakkoliv komplikované okolnosti (absence dokladů, dvojí občanství, větší počet členů v rodině) může jejich příchod mít.
Pohled na zbídačené a zoufalé romské rodiny je smutným mementem rasismu. Jenže podle barvy se třídí akorát tak prádlo do pračky, nikoliv lidé. A tyto systémové chyby jdou přímo za ministerstvem vnitra. Připomínat si hrdinství velkorysých a odvážných velikánů je jedna věc. Umět ho beze zbytku praktikovat je věc druhá. A v tom bohužel česká vláda selhává na plné čáře.
Autorka je komentátorka serveru A2larm
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
