Apolena Rychlíková: O čem mluvíme, když mluvíme o OSVČ
Mezi lidmi, na které pandemie udeřila s největší silou, se často nacházejí osoby samostatně výdělečně činné. Navzdory stereotypní představě mnohých politiků i dalších lidí mezi nimi však žádné bohaté podnikatele nehledejme. Naopak.
Důsledkem oslabování zaměstnaneckých pozic i konceptu zaměstnávání jako takového se z OSVČ během uplynulých let stala „standardní“ forma obživy pro kdekoho. S lidmi, kteří mají tento nejistý typ smlouvy, se setkáte všude: v hospodě, v kadeřnictví, na masážích, v maskérně v televizi, na jevištích divadel, v redakcích velkých etablovaných novin i mediálním prostředí obecně.
Čtěte také
Pokud si člověk na živnostňák vydělává dostatek peněz, může to být pro něj pohodlnější, než když má stálou práci s pevně danými mantinely a pracovní dobou. Jenže pokud vydělává málo, jde často jen o iluzi svobody. Ve chvíli, kdy se zničehonic vyskytne nějaká překážka v životě nebo třeba globální pandemie, bere tato iluze za své a praskliny na pracovním trhu, špatně lepené nejistými typy smluv, se odhalí v celé nahotě.
Až na dřeň
„Nejlepší je být na volné noze,“ říkalo se ještě před několika lety. K práci „na sebe“ se dřív vázala vidina svobodného nakládání s časem i životem, koneckonců nejčastěji něco podobného slýchám ještě dnes od taxikářů – chvíli předtím, než řeknou, že mají exekuce a po srážce dluhu jim v normální práci nezbylo ani na nájem.
Čtěte také
Jenže mnozí z těch, kteří dnes pracují jako podnikatelé a podnikatelky svého druhu, zažívají místo svobody akorát obří životní nejistotu. Bojí se onemocnět, na dovolenou se vydají jednou za pár let, jestli vůbec, nezvládají si šetřit a mnohdy upadnou do dluhů, protože nerozumí složitému systému daní nebo odvodů. Pohybují se jednoduše ve světě, který je doslova protkaný riziky.
Sociální antropoložka Lucie Trlifajová z výzkumného centra SPOT upozorňuje, že pokud na někoho koronavirus dopadl skutečně silně, jsou to právě tito lidé. Mluví třeba o hospodských, kteří sami pracují na živnost a další lidi v hospodě nebo baru zaměstnávají zase na živnost. Takto řetězené „podnikání“ závisí de facto jen na tom, jestli to v hospodě šlape, anebo ne.
Čtěte také
Když se všechny podniky najednou důsledkem vládních nařízení zavřou, není kde získávat peníze. A lidé, kteří fakticky fungovali jako zaměstnanci, jen bez jistot, se ze dne na den ocitnou bez příjmu. Antropoložka v souvislosti s tím dodává, že je vidět, jak je práce na OSVČ i u prací, které dříve byly normálně zaměstnanecké, dnes úplně běžná. Souvisí s neochotou nebo nemožností zaměstnavatelů platit za zaměstnance odvody, se zbavováním se nákladů i s ideologickou představou této formy práce jako lepší, protože flexibilnější.
Jenže v případě řady zaměstnání na OSVČ pracují lidi s pevně danou pracovní dobou, vystupující jménem jednoho zaměstnavatele – a tady se už dostáváme na hranice takzvaného švarcsystému, který je v Česku značně rozšířený.
Často se říká, že osoby samostatně výdělečně činné jsou lidé, kteří se mají líp. Dávno to není pravda. Řada lidí, kteří se řadí k „freelancerům“, by si sama od sebe tento status nezvolila, prostě k němu byli donuceni okolnostmi. Tato práce pro ně nepředstavuje žádnou změnu k lepšímu, jen neměli při přijímání zaměstnání jiný výběr a stáli před volbou: ber, nebo nech být. Teď část z nich přišla o všechno. Mysleme na to, až zas někoho napadne torpédovat všechny OSVČ lidi jako nějaké boháče – ve skutečnosti je mezi nimi velká část těch nejzranitelnějších lidí v naší společnosti.
Autorka je komentátorka serveru A2larm
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
