Apolena Rychlíková: Náchylnost učitelů k dezinformacím není ojedinělá. Na místě je prevence i důraz na důležitost učitelské profese
V roce 2021 zveřejnil tým výzkumníků z Univerzity Palackého v Olomouci výsledky studie nazvané Český učitel ve světě médií. Zjišťovali, jakým zdrojům učitelé důvěřují, zda poznají hoaxy a konspirační teorie i to, na jaký typ dezinformací jsou učitelé a učitelky náchylní nejvíce. Výzkum na vzorku 2155 lidí ukázal, že téměř deset procent pedagogů má tendenci věřit dezinformacím nebo je neumí rozpoznat.
Výzkumníci se ptali na to, jestli Američané přistáli na Měsíci, zdali letadla rozprašují chemtrails, na otázky týkající se Evropské unie nebo na to, kdo či co stojí za pandemií covid-19. Míra správných odpovědí se různila, v průměru však 61 procent učitelů a učitelek odpovědělo správně.
Čtěte také
Českým veřejným prostorem otřásla během Velikonoc zpráva o jedné učitelce z pražské základní školy, která svým žákům předkládala lži o válce na Ukrajině. Její studenti si ji nahráli a celou kauzu pak zpracovaly Seznam Zprávy – a to včetně zveřejnění fotky a celého jména dotyčné učitelky, což vzbudilo celou řadu otázek o etice médií. Učitelce bylo mezitím – logicky – zakázáno učit.
Ačkoliv je kauza zaměřená na jeden konkrétní případ, odkazuje nás k celé řadě otázek. Především je zcela jasné, že takových pedagogů bude v České republice řada. Dá se předpokládat, že někteří z nich si své „názory“ na válku nechávají do soukromí, někteří je však šíří při výuce.
To je logické. Jak prokázal výzkum STEM zaměřený na šiřitele dezinformací v Česku, škála dezinformátorů je široká a nehomogenní.
Lidé s nevyhovujícími osobnostními předpoklady
Výzkum jasně dělí dvě skupiny šiřitelů: spontánní, kteří posílají dál šokující nebo nějak zábavné informace, a potom šiřitele expertní. Obě skupiny mají úplně jiné motivace pro práci s dezinformacemi, ale všechny bez ohledu na motivace spojuje to hlavní – nedůvěra k mainstreamovým médiím.
Čtěte také
Jenže náchylnost ke konspiracím a lžím je jen vrcholem ledovce, a pokud chceme usilovat o strukturální a systémovou změnu, je třeba jít hlouběji. Zkoumat motivace, proč i vzdělaní lidé věří dezinformacím, proč je někteří z nich šíří a jak tomu předcházet. Odborníci uvádí, že často je v zárodku nějaká forma frustrace, zklamání, pocitu opuštění či nedostatečného zastoupení. Bylo by naivní se domnívat, že učitelů se něco takového netýká.
Učitelské profese by v civilizované společnosti měly obecně patřit k těm nejvíce prestižním – jsou to přece učitelé a učitelky, se kterými tráví děti většinu svých zásadních životních období a kdo je může pozitivně, ale bohužel i negativně nasměrovat i ovlivnit. Jenže Česká republika vynakládá na vzdělání dlouhodobě podprůměrnou částku z rozpočtu ve srovnání se zeměmi OECD.
Mírně se to sice v posledních letech zlepšilo, ale aby se kvalita a především její rovnoměrné rozvrstvení bez ohledu na regiony posunuly výrazně kupředu, chce to mnohem víc péče i pozornosti.
Čtěte také
Jak upozorňuje ve svém komentáři Bob Kartous, autor knihy o českém vzdělávacím systému No Future, běžně se stává, že do školství nastupují lidé s nevyhovujícími osobnostními předpoklady pro práci s dětmi a dospívajícími. A to byl, dle dostupných informací, případ i zmíněné pražské učitelky.
Pozornost odborníků je navíc často orientovaná primárně na samotné vzdělávání, nikoliv na ty, kteří vzdělávají. I těm by však bylo záhodno dát prostor a tvořit pro ně průběžně takové podmínky a nástroje, které jim umožní dále růst, stále se vzdělávat a zdokonalovat. Jenže v Česku dlouhodobě chybí až tisíce učitelů, i když dlouho podprůměrné platy se v posledních letech konečně začaly zvyšovat na důstojnou úroveň.
Jakkoliv jsou lži, které pražská učitelka šířila, děsivé, můžeme je nahlédnout v širším rámci a začít se ptát, co je potřeba udělat, aby se o pedagogické profese hlásili lidé motivovaní, otevření a přemýšliví. A jak také zajistit, aby se tyto jejich kvality pod náporem náročné a zodpovědné práce ve školách postupem času nevytratily, ale naopak dále posilovaly.
Autorka je komentátorka serveru A2larm
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
