Apolena Rychlíková: Koronavirové domácí vzdělávání obnažuje třídní propasti v české společnosti

8. duben 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Domácí vyučování (ilustrační foto)

O tom, že se kvůli koronaviru zavřou základní a střední školy, se většina z nás dozvěděla náhle. Během jednoho dne jsme si jako rodiče museli přeorganizovat veškerý program.

Rozhodnout, kdo zůstane jako pečující doma a kdo také – spolu s každodenní péčí – přijme i náhlou a nedobrovolnou odpovědnost za vzdělávání dětí. Tento týden už je to skoro měsíc, kdy se z nedobrovolného domácího vzdělávání stal lakmusový papírek české společnosti.

Čtěte také

Rodiče více dětí nemají pro samé učení skoro na nic jiného čas. A co hůř: mnohdy ani nerozumí probírané látce, zvlášť když se učivo třeba týká přijímacích zkoušek na střední nebo vysokou školu. Matkám samoživitelkám se doporučuje, aby se vrhly na e-learning, řada z nich ale nemá doma počítač, na kterém by mohly s dětmi pracovat.

Zásadní problémy vyvstávají v rodinách migrantů, kteří mnohdy neumí česky a už samotné domácí úkoly pro ně představují neřešitelný problém, co teprve každodenní vzdělávání.

A pak jsou tu rodiny sociálně slabé, které se důsledkem koronavirových opatření dostaly do ještě většího ohrožení. Lidé, kteří měli exekuce a pracovali na černo. Lidé, kteří vykonávali nízkopříjmové, nekvalifikované práce. Lidé, kteří sami nemají žádné vzdělání. Jak to nyní zvládají?

Limity domácího vzdělávání

Experti a expertky na vzdělání často upozorňují na řadu problémů, které v Česku máme. Mluví se hned o dvojí krizi: sociální a motivační. Je to právě vzdělání, skrz které se dobře poukazuje nejen na ekonomické nerovnosti, ale i na problematiku zbylých dvou kapitálů: sociálního a kulturního.

Čtěte také

Stačí, aby v rodině byl jeden člen s vysokoškolským vzděláním, a šance, že se i děti dají na univerzitní studium, rapidně rostou. Stačí, aby měl někdo z rodiny kulturní rozhled, lásku ke knihám, umění, vědám, a i bez titulu může své děti motivovat. Stačí, aby se dítě ze sociálně slabší rodiny přátelilo s dítětem z rodiny, která staví hodnotu vzdělání hodně vysoko, a i jeho životní dráha může nabrat nečekaný směr.

Zní to jako nenápadná okolnost, a přesto může od základu změnit život. Jindy zase pomůže, když si nadaného dítěte všimne pozorná učitelka a pracuje s ním – jako se poštěstilo Lenů, hrdince románové tetralogie Geniální přítelkyně.

Kromě osobních a sociálních předpokladů jsou ale podstatné i ty místní. Je to vzdělání, které dokonale odhaluje problémy mezi periferií a centrem. Tam, kde se koncentrují montovny, kde je špatně placená práce každodenní realitou, kde se lidé cítí zapomenutí, hodnota vzdělání klesá. Proč se snažit, když v regionu lepší práci neseženu? K čemu mi jsou školy, když na mě stejně čeká jen každodenní dřina za pár tisíc měsíčně?

Čtěte také

Když dnes každý den doučuji svou dceru, žačku první třídy, myslím na lidi ve znevýhodněných regionech. Na lidi, kteří sami neměli šanci studovat, kteří nechápou, proč je vzdělání hodnotné, protože neměli možnost si ho zamilovat.

Přemýšlím o lidech, kteří nemají připojení k internetu nebo ho neumí používat, o rodičích, kteří se nenarodili obklopení knihami jako já. O spoluobčanech, kteří nemají na své děti čas, protože řeší, za co koupí jídlo a z čeho zaplatí nájem. Dnes ještě naléhavěji než před pandemií. Kvalitní, dostupné a co nejvíce rovnoměrně rozvrstvené. Takové by mělo být vzdělání.

Jenže není. V některých regionech rostou počty dětí, které ani nedokončí základní školu. Jinde se moc tlačí na výkon a „elita“ se záměrně a ambiciózně buduje už v soukromých základních školách.

Apolena Rychlíková

Teď je ale většina z nás v identické situaci – vzděláváme sami doma, nebo se o to pokoušíme. Za pár týdnů se ale naše děti do lavic vrátí a limity domácího vzdělávání bude možné vidět naplno. Byla bych ráda, kdyby vyhlídky byly optimistické. Něco mi ale říká, že se propasti ve vzdělání ještě prohloubí.

Autorka je komentátorka serveru A2larm

Spustit audio