David Klimeš: Tři příběhy o našich 20 letech v EU
Ač máme za sebou superúspěšných 20 let, všechny dosavadní politické příběhy o naší roli v EU postupně zkrachovaly – federalistický, reformní a naštěstí i ten extremistický.
Vzhledem k tomu, že při vstupu do Evropské unie tehdejší prezident Václav Klaus tvrdil, že Česká republika přestává existovat jako samostatný státní celek, tak asi teď, po 20 letech, nevychází z údivu.
Čtěte také
Česká republika je nejen nadále samostatný státní celek, ale právě její ukotvení v EU, ale i v NATO a dalších organizacích západního světa, jí dává takové garance budoucí stability, jako se to českým zemím v historii ještě nikdy nepodařilo.
Jak se to celé přihodilo? Hned po listopadu 1989 českou společnost i politiku ovládlo heslo „Zpátky na Západ“, které vyjadřovalo obecné přesvědčení o nápravě násilného vyrvání střední Evropy na půl století do východního euroasijského impéria.
Na vlně tohoto snažení jsme dosurfovali až k 1. květnu 2004, kdy jsme spolu s devíti dalšími státy, primárně z postkomunistické Evropy, vstoupili do Evropské unie.
Potom ovšem přišla nevyhnutelná otázka: Dobře, únos na Východ jsme odčinili, ale co v EU budeme dělat dál?
Třikrát špatně
Po našem vstupu to vypadalo, že česká společnost je většinovým příznivcem další federalizace EU. V politice nositelem těchto myšlenek byla především sociální demokracie, součást tehdy velmi vlivné eurosocialistické rodiny, která už viděla Spojené státy evropské za rohem. Brzo tento entuziasmus opadl nejen v Česku, ale i v celé Evropě.
Čtěte také
V roce 2004 byla v Římě slavnostně podepsána federalizační unijní ústavní smlouva. Nicméně už o rok později Francouzi a pak i Nizozemci smlouvu odmítli.
Představa o budování evropské verze USA se zadrhla a ustavil se tak nynější ne úplně ideální postup, že hlubší spolupráce Evropské unie se posouvá vždy až s krizemi, které kontinent jen tak tak zvládne.
Bylo proto jen osvěžující, že proti federalizačnímu projektu se část evropské pravice rozhodla zformulovat alternativní nabídku: na ose britští konzervativci – čeští občanští demokraté vznikla reformní aliance, která později vyústila v založení frakce Evropských konzervativců a reformistů.
Pro českého voliče to znělo smysluplně: ODS se už od 90. let odkazovala na thatcheristickou tradici a zdálo se, že EU místo federalizace zvolí spíše efektivní spolupráci národních států. I tento příběh dopadl neslavně. Britové jsou pryč z EU a unijní konzervativce ovládli velmi nekonzervativní a autoritativní politici.
Čtěte také
Po krachu federalistů i reformistů se o svůj unijní příběh pokusili i extrémní politici.
Někdejší zapálený příznivce EU Miloš Zeman se v prezidentském úřadě stal hlásnou troubou Vladimira Putina a jeho spolupracovník v premiérském úřadě Andrej Babiš (ANO) se zhlédl ve Viktoru Orbánovi. Invaze Putina na Ukrajinu toto snění o demontáži EU na jednotlivé nacionalistické státy ale naštěstí snad definitivně ukončila.
Hledá se nový příběh
Otázka za milion: Co dál? Žádný nový reformní příběh se tu nerýsuje. Bojujeme sice staré bitvy o euro či pravomoci bruselských institucí, ale moc z toho nekouká.
Přitom víme, co Česko potřebuje. V bezpečnostní oblasti potřebujeme stabilní partnerství v regionu i v EU a snad už všem je po Putinově invazi jasné, že se neobejdeme bez užší integrace v oblasti obranného průmyslu, migrace či třeba energetiky.
Na druhou stranu proexportní Česko musí být i v čele úsilí o co nejliberálnější obchodní pravidla a proti protekcionismu bojovat za co nejvolnější jednotný trh.
Nejsou to zas tak složité priority, ale nezdá se, že by je nyní nějaká politická síla formulovala tak dobře, aby z toho po federalistickém, reformním a extrémistickém příběhu bylo nové vyprávění o EU, se kterým by byla spokojená i většina české společnosti.
Autor je publicista a ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.