Apolena Rychlíková: Jen dialog nestačí. Studie Jedna společnost – různé světy ukazuje, že jsme přestali žít spolu
Jeden z největších mýtů kolem české politiky a české společnosti praví, že jsme „rozděleni“ na dva nesmiřitelné tábory. Tato představa – často traktovaná liberální, vzdělanější částí společnosti – pracuje s binárním a značně vyhroceným pojetím politiky, kterému poslední desetiletí napomohlo. Stačí si vzpomenout na prezidentskou volbu.
Detailnější pohled, který přináší výzkum Jedna společnost – různé světy ale ukazuje, že realita je složitější.
Čtěte také
Studii na základě řízených rozhovorů pro českou pobočku Nadace Friedricha Eberta a Masarykovu demokratickou akademii vypracovala agentura STEM.
Česká společnost je v prvé řadě fragmentarizovaná, a to způsobem, který prakticky znemožňuje budovat nějaké vize a usilovat o pozitivní změnu. Každý si pod ní totiž představuje něco jiného.
Zároveň je v Česku přítomná vysoká míra nespokojenosti pramenící z pocitu ztráty kontroly nad vlastním životem, který se váže k otázkám každodennosti. Cílem studie bylo i navrhnout nějaká řešení, jak příkopy ve společnosti překonávat. Ukazuje se ale, že to nepůjde snadno.
Mimoběžné světy
Studie pracuje s třemi typologiemi respondentů, které nazývá podle toho, jak se dnes vztahují k problémům ve společnosti. První skupinou jsou pozitivní, kteří jsou typičtí výrazně nekritickým postojem a důrazem na polistopadové svobody, jako je svoboda podnikat nebo cestovat.
Čtěte také
Další kategorii tvoří zastánci názorového středu, kteří se někdy přiklánějí k pozitivní skupině a někdy k té poslední, kterou výzkumníci nazvali „kritickými“. Právě u nich je vysoká míra nespokojenosti se současným uspořádáním, často přetavená do jakési nostalgie k období před rokem 1989. Myslet si, že v jádru jejich postojů nejsou reálné pocity ohrožení, by ale znamenalo jednotlivé propasti dál betonovat.
Právě kritičtí totiž nastavují zrcadlo polistopadovému vývoji. Studie popisuje, že jsou to pozitivní, kdo má velmi paternalistické představy o „těch druhých“ a vnímá jejich nespokojenost jako projev nezralosti nebo nevzdělanosti. Takový přístup je ale nebezpečný.
Oproti tomu skupina „kritických občanů“ těm, kteří se s dnešním světem identifikují a vnímají ho pozitivně, nic radit nepotřebuje, naopak: chápou, proč jsou tito lidé spokojení.
O tom, jak souvisí kvalita života a pocit, že ho mám a můžu mít pod kontrolou, mluví zahraniční výzkumy delší dobu. Pocit ohrožení, vyvěrající z jiných zkušeností, rozdílem mezi periferií a centrem, různě kvalitními službami i infrastrukturou, obavami ze ztráty práce nebo bydlení či nízkými důchody, je často dáván do souvislostí s chápáním svobody a demokracie.
I česká studie toto dokládá a zároveň varuje, že tu chybí slovník i politika, jak frustrované lidi oslovit. Trajektorie našich životů a zkušeností se totiž čím dál tím víc rozcházejí. Tím se schopnost vžít se do jiné než mé vlastní zkušenosti oslabuje.
Děti z různých tříd se přestávají potkávat v lavicích, lidé z různých komunit už spolu nebydlí ve zdravém sociálním mixu, drolí se podmínky na pracovištích a upadá i tradiční česká hospoda.
Fyzicky se tak nedá říct, že žijeme spolu – problém ale je, že přestáváme žít i vedle sebe. Jenom dialog to nespraví – zvlášť takový, který má „ostatní“ přemlouvat a znevažovat jejich pocity.
Demokracie a svoboda nejsou totiž jen o imaginárních hodnotách, ale i o podmínkách, které umožňují jejich reálné naplnění. A ty, bohužel, značně upadají.
Autorka je komentátorka serveru A2larm
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
