Antiamerikanismus

Zažili jsme, jak antiamerikanismus sovětský nacházel spojence tu v Evropě, tu ve třetím světě. Takové fúze mohou mít i významnou planetárně politickou váhu.

Zkusme nahlédnout do podloží, v němž se vytvářejí odlišné podoby této emoce. Nejsnáze lze porozumět tomuto postoji, jak si ho vytvářejí a pěstují globální spoluhráči USA, tedy jejich konkurenti. Těmi jsou dnes Rusko a Čína. Nám, Čechům, by mohla být nejsrozumitelnější nevraživost ruská, protože jsme si v gravitačním poli ruské, resp. sovětské veleříše dlouho pobyli. Tím spíše, že se k této importované nevraživosti mnozí našinci přidali.

Nemáme tak vydatnou zkušenost s rusko-sovětskou rozpínavostí jako Poláci nebo Baltové. Její zlomek si uchovávají ti, kdo vnímavě prožili sovětskou okupaci v srpnu 1968. Ale podlézavost našeho někdejšího establishmentu (vyjadřovalo jej heslo "Se Sovětským svazem na věčné časy") zakusili všichni, jimž je 40 a víc. - Mohli bychom tedy chápat, kolik je v tom rusko-sovětském či sovětsko-ruském postoji tzv. resentimentu, čili agresivní směsi obdivu a závisti. Netýká se jen USA, ale Západu vůbec. Luboš Dobrovský, rusista, disident a později ministr obrany, kdysi upozornil na významný fakt: kdykoli se strůjci sovětské, dnes ruské zahraniční politiky ocitnou na rozhodovacím rozcestí, vždy volí tak, aby oslabili Západ, v daném případě USA. - Čína jako velmoc je nám málo srozumitelná. Ale asi nepochybíme, budeme-li od ní očekávat časem totéž.

Jiné pohnutky má antiamerikanismus latinskoamerický. Tam mu tak neříkají. Ony jsou totiž Ameriky dvě. Ta druhá, nám méně známá, na tom není dobře. O to se zasloužily její vetřelé elity španělského či portugalského původu. Surový vpád Evropanů do předkolumbovské Ameriky je tam dodnes nezhojeným traumatem. Je to snad jazyková asimilace, která umožnila pozapomenout na původní strůjce středo- a jihoamerické mizérie, a pak samozřejmě kořistnické chování severoamerických firem, co umožnilo přesun obrazu nepřítele na "gringos", jak tam říkají úspěšným sousedům ze severu. Latinskoamerická nechuť vůči USA je významným motorem politiky tohoto kontinentu, který nás možná ještě překvapí.

Odtud je jen krůček k antiamerikanismu třetího světa, jehož předvojem se stávají islámské země. I pro ně je významnou epochou kolonialismus, tedy konfrontace evropské civilizace s tradičními kulturami, v níž - mimochodem - USA neměli prsty. Už několik desetiletí máme možnost vnímat, že to byla zkušenost hluboce zraňující a ponižující. I tam dochází k posunu obrazu nepřítele. Nikoli Španělé, Britové, Francouzi, ale USA se stávají tím "Velkým Satanem", jehož záměry je třeba mařit. Současná pozice Spojených států coby - asi jen dočasně - jediné úspěšné supervelmoci, si o to svým způsobem říká.

Rozporuplný, je antiamerikanismus západní Evropy. Spojené státy jsou vlastně jejím dítkem. Nejeden ideál, který se zrodil na starém kontinentě, realizovaly zdařileji než jejich pramáti Evropa. Dokonce jí třikrát pomohly z jejích malérů. To se nesnadno odpouští. Tím spíš, jsou-li dějiny USA sledem rostoucích úspěchů, zatímco západní Evropa od první světové války své pozice na světové scéně vyklízí. Na neobstání v soutěži se nezapomíná. - V posledních desetiletích se seznam amerických "hříchů", který si vede západní Evropa (a nejen ona), rozšířil. Moderní civilizace se svou vědou, technikou, ekonomikou, sociálními konflikty, se svým kolonialismem atd., která je vlastně západoevropským vynálezem, se ocitá v úzkých. Dobyla sice svět, nadále setrvačně funguje, ale přibývá nejistoty, zda má do budoucna šanci. Objevují se apokalyptické předtuchy, jakkoli se jim bráníme. V této situaci se Spojené státy stávají projekčním plátnem, na něž si kdekdo promítne svou představu strůjce těchto nesnází. Je to úlevný obranný mechanismus.

A co náš český antiamerikanismus? Je to emoce mlhavá, nesnadno uchopitelná. Nevím, jak je rozšířená, řekl bych, že dost, i když, pravda, v různé míře. Není rozumově reflektována. To znamená, že kdo ji má, moc o ní nepřemýšlí. Do roku 1945 měli naši předkové Ameriku v oblibě. Pak se to změnilo. Indoktrinace stalinistické ideologie tu vykonala své, dodnes je to znát. Antiamerikanismu ale podléhají i mladí. Přitom chodí v džínech, konzumují americkou popkulturu, mnozí se učí anglicky. Podezírám je, že jejich bezradnost, jak naložit se svým životem, nadto v civilizačním rámci, o němž správně tuší, že není člověku příliš nakloněn, nacházejí úlevu v již zmíněném obranném mechanismu, v konstrukci obrazu nepřítele.

Básník a dramatik Pavel Kohout, který zamlada opěvoval Gottwalda, pak prohlédl a odpykal si to jako disident a vyhnanec (naši žurnalisté mu stejně neodpustili), věnoval v deníku Právo antiamerikanismu našich juniorů článek. Jmenoval se Štafeta hlouposti. Tvrdá slova. Ale asi pravdivá.

Sledoval jsem, pokud mi to média umožnila, reakce občanů Příbramska, Rokycanska, na nápad s americkým radarem. Nechtějí ho tam. Dá se tomu rozumět. Chtějí mít konečně pokoj. Žít si tam u nich doma po svém. Zdá se, že je to celonárodní touha. Mít konečně pokoj. Jenže: od čeho? Od světa? Od dějin?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .