Anoneismus

Při slavnostním ceremoniálu předávání vyznamenání, které exprezidentovi přiřkl parlament chyběla řada politiků. Nebyli tam komunisté, nedostavili se někteří cestující špičkoví politici další opoziční strany ODS a chyběl i prezident republiky Václav Klaus. Ten stihl oznámit, že s vysokými oceněními pro Havla souhlasí, nicméně ceremoniálu se zúčastnit nemohl, neb mu (podle sdělení tiskového oddělení prezidentské kanceláře) přišla pozvánka až dávno potom, co měl dohodnutu třídenní cestu do Plzeňského kraje.

Jistě - to je uznáníhodná výmluva. Ale právě, že jen výmluva. Předávání nejvyšších státních vyznamenání je bezpochyby o vyjádření úcty k vyznamenanému, účast na samotném aktu zabere tak slabou hodinku. I obyčejný manažer, který potřebuje cosi dohodnout osobně s klientem to i se zpáteční cestou do Prahy stihne za tři hodiny života. Prezident to nestihl, nebo mu to nestálo za to.

Ale není v tom Václav Klaus sám, je jen vrcholným a viditelným představitelem přesně dávkované a přesně cílené i odměřované neúcty, která se v našich poměrech stává jakýmsi komunikačním prostředkem. Tento druh neúcty či nevztahu k nějakým širším souvislostem, které ustavují lidské (ale už asi ne české) společenství, není nic neobvyklého v běžných mezilidských vztazích. Jsme prostě nevychovaní, protože nebyla síla a moc, která by nás tomu (až na nějaké ty rodové výjimky) naučila. Úcta k nějakým souvislostem se nepěstuje ani na školách, natož privátně či společensky.

Ty viditelné projevy téhle podivné vlastnosti se pak mohou předvést docela bizardně, i když by se možná lépe hodil výraz - "brutálně". Nedávno třeba ministr zahraničí Cyril Svoboda označil zavražděnou švédskou ministryni zahraničí za svou přítelkyni, ale na pohřeb jí nejel, neb měl na ten termín (nejspíš již dříve) sjednaný zájezd k regionálním výborům jeho politické strany. To se dá chápat rovněž jako projev několikanásobné neúcty ? ke Švédsku, k zavražděné přítelkyni, k myšlence evropského sjednocování, jehož byla zesnulá významnou propagátorkou, a koneckonců i ke kolegům ze státnické a diplomatické branže, kteří si ten čas na vzdání poslední pocty našli...

To mi tedy hlava nebere, podobně jako to, že pobyt kdesi v plzeňském kraji je prezidentem upřednostněn před zdvořilostním setrváním na ceremoniálu udílení ocenění za zásluhy o stát, jehož je hlavním představitelem.

Chápu to tedy i jako výraz neúcty k nějakým státním (i když přeneseným) symbolům, výraz neúcty k obou komorám Parlamentu a asi i jako výraz nějakých osobních antipatií - ale to je asi to nejmenší.

Jinou podobu může mít táž neúcta - tentokrát k voličům, potažmo k českému státu - například v provedení stínového ministra zahraničí ODS Jana Zahradila, který sice pozoruje zástupně za voliče dění v Evropském shromáždění a jednání konventu (ani se mi nechce připomínat, že za "evropské" peníze) a jediným výstupem z toho je, že jednání o připravované ústavě opustí, aniž by pro stát opotřeboval hlasivky a svou neschopnost reprezentovat stát, který ho tam vyslal, pak obrátí, zcela v partikulárním stranickém zájmu, proti - inu - státu, kterého je tam v té pro něj nepříznivé evropské krajině zástupcem. Je ale možné, že to co se snažím popsat jako nějakou jemnou a zakuklenou formu čehosi, co označuji za ?neúctu?, je jen špičkovým produktem nejoblíbenějšího modelu politického chování a vystupování, které zde můžeme zaznamenat. Jde o nadstavbovou variantu modelu tzv. "chytré horákyně", o systém "ano-ne-ismu", jež tu máme doveden do značné dokonalosti. "Ano, chceme do Evropy, ale hlasujeme proti vstupu do ní" - je například úplně brilantní výraz tohoto systému, jehož protagonisty i zlepšovateli jsou ti, kteří se za každou cenu snaží dorvat k tomu, aby se líbili lidem všem, a ne, že to nejde...

Jistě, že je to trochu zrádné. Když lidé vidí, jak se tomuto "ano-ne-ismu" daří v nejvyšších vrstvách politiky, proč by to nemělo jít i dole? Jenže tam se říká - "Já mu tu cenu nedal, ať mu jí dají ti, co mu jí opravdu přejí..." Nebo se tam říká: "Musím se spíš postarat o své živé voliče..." Nebo se tam říká: "Tam bych byl k ničemu, ať tam zastupuje stát někdo jiný... A rozhodně tam dole neplatí zároveň "ano" i "ne". Jestli někde v tomhle jednoduchém rozporu není prazáklad toho, na co si všichni stěžujeme - na tu (opět se prohlubující) propast mezi politikou a lidmi, jimž by ta "politika" měla sloužit...?