Analýza týdne

O Jiřím Králíkovi, který je již skoro třicet let ředitelem prestižní Letní filmové školy v Uherském Hradišti mluvil jako o řediteli kina. O předsedovi vlády Paroubkovi se zase vyjádřil slovy: Když pan premiér něco řekne, sedne to jako prdel na hrnec.

Lidová až vulgární mluva, evidentní neznalosti a nepřesnosti ve výrocích zcela zastínily podstatná sdělení nového státního úředníka, která na pana Jandáka prozrazují zásadní nepochopení funkce ministra kultury.

Ministrovy úvahy vycházejí z banálního konstatování, že rezort kultury potřebuje více peněz, protože je ohrožen. Když se ho novináři zeptali, jak chce situaci řešit, dozvěděli se, že bylo doposud velice málo čerpáno z Bruselu a že by se dalo ušetřit na poradcích. Dodal: Pokusím se najít i alternativní zdroje ve sféře byznysu a průmyslu. Hned po nástupu do funkce prý měl dva telefonické rozhovory s obrovskými firmami.

Přeložíme-li ministrovy úvahy do lidové češtiny, můžeme si dovolit říci, že Vítězslav Jandák chce zachránit kulturou žebráním v Bruselu a u bohatých firem. To je přístup, který ve výsledku sice může kultuře pár korun přinést, ale kulturu jako základní fenomen, kterým se člověk odlišuje od ostatních živých tvorů, jen ohrožuje.

Hlavním úkolem ministra musí být kvalifikovaná, přesvědčivá a šaramantní snaha o vysvětlení, které bude určeno nejen ostatním kolegům ve vládě, poslancům, splečenským elitám, ale i široké veřejnosti, že bez větších investic do kultury se naší republice nemůže podařit učinit hlubší sociální, zdravotní, důchodové ani ekonomické reformy, před nimiž teprve stojíme. Ty jsou totiž vždy spojené se změnou hierarchie hodnot, která se mění pouze v důsledku vysokých kulturních výkonů. Každou hospodářskou změnu v posledních stoletích předcházel vzmach kultury. V poslední době to kulturní historici dokládají na vývoji Finska, které se soustředilo na podporu převážně muziky na všech stupních škol, protože přišlo na to, že zásadně ovlivňuje kreativitu, flexibilitu a vnímání symbolů ve všech oborech lidské činnosti.

Kreativní lidé se pak vyznačují jasným konceptem budoucnosti, kterému věří, a ten zas přitahuje do země zahraniční kapitál. Kultura hraje ve všech zemích zásadní roli, protože je iniciátorem veškerých změn. Proto právě v těchto dnech i Angela Merkelová jako kandidátka křesťanských demokratů, tedy pravicových stran, na budoucí kancléřku v Německu jde do voleb mimo jiné s heslem: Vybudujme nový základ pro kuturu. V postkomunistických zemích má pak kultura iniciovat i duchovní posun od Východu směrem na Západ, na jehož prahu již několik let malátně přešlapujeme.

Naši situaci si můžeme opět zřetelněji ukázat na obsahu slova kultura a našemu přístupu k němu. Slovo cultura v latině znamenalo pěstění, zušlechťování, a proto zprostředkování kultury bylo pokládáno za nejvznešenější poslání všech univerzit, které měly za úkol pěstovat vzdělání jak citové, tak rozumové podle starých helénských a hebrejských tradic. Helénská tradice kladla důraz na intelekt, hebrejská na opravdovost. Dnes by se dalo říci, že kultura je synonymum pro řád, a čím je tento řád složitější, tím je kultura vyšší.

Sociologové zase od roku 1871, kdy vyšla kniha Edwarda B. Tylora Primitivní kultura, definují kulturu jako souhrn norem a vzorců, tedy jako teoretický konstrukt. Díky tomu hovoříme o kultuře bydlení, kultuře právní, kultuře politické, kultuře podávání čaje, kultuře médií atd. Tak je tomu ve staré Evropě.

V Čechách a na Moravě či ve Slezsku je slovo kultura většinou používáno jen jako synonymum pro umění. A právě tento užší obsah slova kultura je na začátku její degradace. Jiné chápání tohoto slova na Západě umožňuje a vyžaduje od veřejnosti závaznější vztah ke kultuře jako vysoké hodnotě všeho, co nás obklopuje. Ve Francii a v Anglii je vztah ke kultuře dán dlouhou tradicí. U nás se díky zúženému obsahu slova kultura můžeme snadněji na ni dívat jen jako na nějakou ozdobu či přívažek.

Skutečnost, že slovo kultura, jak ho chápe stará Evropa, u nás po roce 1948 postupně ztratilo svůj původní obsah, usnadnilo anektování tohoto území k jiné, východní říši. Zbavilo nás kořenů, vyvázalo nás z tradice zušlechťování pod rouškou modernosti. S tímto modelem pracovali stejně obratně nacisté jako komunisté. Nacisté měli romantickou ideu Blut und Boden, krve a země, ale zároveň ničili vše, co mělo pevné kořeny a bylo léty vypěstěné. Komunisté zase slibovali beztřídní ráj a zároveň ničili jakýkoliv projev vlastní pěstěné autonomie. Všechny tradiční spolky a organizace, které se léta podílely na zušlechťování našeho prostoru a mysli, byly zakázány a rozdrceny, jejich představitelé vyhnáni ze země, zavřeni či zabiti. Aby se tak mohlo stát, musel se nejprve změnit obsah slova kultura: všechny vysoké pěstované hodnoty musely být vyvázány z kultury. Kultura musela být jen uměním. A média jen nástrojem k ovládání mas, proto dnes mohou být snáze jen nástrojem k vydělávání peněz. Smysl existence ve štěstí a svobodě jednotlivce, občana, jehož výrazem je právě vysoká kultura založená na tradování ve všech oblastech včetně prestižních médií, se tu nikdy nemohl plně rozvinout. Neměli jsme na to čas.

Proto hlavním úkolem ministra tohoto rezortu v České republice na počátku XXI. století je vrátit slovu kultura původní evropský obsah, a tím náš postor připojit k Západu. Teprve, když se to nějakému ministru povede, vytvoříme u nás jeden z hlavních předpkladů, aby byla nastartována ekonmická konjunktura a přilákáme do České republiky kvalitnější a nespekulativní kapitál. Pak nebude konvertibilní jen naše koruna, ale i naše mozky. Současný přístup pana ministra ke kultuře je bohužel pouze malohokynářský.