Alexandr Mitrofanov: Rozmluvy s „šéfíčkem“ bez prostředníků

Návštěva kostela patří mezi vánoční zvyky pro téměř 39 procent občanů. To sdělil STEM. Znamená to, že lidé, kteří se jinak za věřící nepovažují, v době vánoční v sobě objeví touhu poznat něco vyššího, než je jejich každodenní život?

To by byl zázrak téměř nadpozemský. Žijeme spíše ve společnosti pragmatické, nenadšené, přizpůsobivé, ve společnosti, která nemá v sobě většinově zabudovanou myšlenku obětování se vyšším hodnotám. Není náhoda, že česká společnost patří mezi nejméně nábožensky založené v Evropě.

A Kristus pro mnoho lidí zůstává ježíškem s malým j, který nejdříve přináší dárečky, když jsme malí, a poté co vyrosteme, musíme ty dárečky obstarávat sami. Je to věc v lepším případě rodinná.

Spory o smysl, obsah a dopady náboženství zřejmě nikdy neutichnou. Jako ateista dobře chápu výhrady k existujícím církvím, jejichž představitelé jsou pro nevěřící výkladní skříní toho kterého religiózního směru.

Jsem přesvědčen, že už jen důkladné sledování činů katolického hodnostáře Dominika Duky na jedné straně a pravoslavného patriarchy Kirilla na straně druhé zapůsobí i na nepředpojatého ateistu, zvláště takového, který neuznává poklonkování světské moci jako repelent na komára.

Zvířata nebo lidské bytosti?

Rorátní mše v Šitbořicích|foto: Štěpánka Kadlečková

Přesto jsem během končícího roku poznal na dálku i osobně nejednoho dobrého člověka, kterého jsem si pro jeho povahu a skutky oblíbil, a který přitom měl svou víru. Nebylo to ale – v těch mých zkušenostech s konkrétními lidmi – tak, že by horoval pro veškeré obřadnosti, které církev, k níž se hlásí, vyžaduje. Také jsem nezaznamenal povinnou ani přirozenou úctu k lidem, kteří vystupují jako Boží asistenti. Ne, mí dobří známí a přátelé jen hledají, proč a jak žít.

Na tuto otázku, kterou si klade každý myslící člověk, neexistuje jednotná odpověď. Hledání a nacházení však bývá trnité, křivolaké a na konci není záruka, že vysvětlení, jehož se člověk dobere, stojí za další životní námahu. Nejde se totiž vyhnout rozlousknutí oříšku, který na vás číhá ve chvíli, kdy se dostanete k jádru věci.

Hlavní otázka zní: Je nevyhnutelné uznat fakt, který nám vnucují nejen dějiny, ale stále víc i žhavá současnost těchto dnů? A sice že je člověk z definice zvíře, a proto je nutné očekávat od lidí především zlo, být na to připraven a radovat se vzácným projevům lidskosti, které jsou ale spíš výjimkou a které je proto třeba chránit a pěstovat jako křehké rostliny.

Odpověď, že tomu tak skutečně je, je snadno dosažitelná. Jenže pokud na ni člověk přistoupí se vším všudy, může se stát, že pak žije jako v pekle. Bez naděje a bez radosti, byť se cítí moudřejší.

Jaký div, že mnohým se to nelíbí. Raději, když použiji výraz mého přítele Fandy N., si v duchu povídají se „šéfíčkem“, který jim dává sílu být lidskými bytostmi. Prostředníky v hábitech mít nemusí.

Autor je komentátorem deníku Právo.