Klára Vlasáková: Kdo se bojí žen ve vedoucích pozicích

„Prostě to tak vyšlo“ – to je častá a zároveň už často vysmívaná odpověď lidí organizujících panely, besedy nebo sborníky, když se jim do sestavy nedostane žádná žena. Nerozhoduje gender, ale kvalita, je další oblíbené zdůvodnění.

Čtěte také

Někdy máme pocit, že ženská práva jsou snad vytesána do žuly, ale tak to není, varuje publicistka Lauder

Potud by nešlo nic vytknout – uchazeči a uchazečky přece chtějí vědět, že byli vybráni na základě toho, jak byli přesvědčiví, jakou mají vizi nebo zkušenosti, nikoli na základě toho, aby dorovnali genderovou statistiku. Jenže zároveň ono bájné hledisko „kvality“ bez genderu není.

Příkladů, které tuto tezi podporují, je celá řada. Autorka Caroline Criado Perez v knize Neviditelné ženy uvádí, že po většinu 20. století nehrála v Newyorském filharmonickém orchestru žádná žena. V 70. letech však začal jejich počet růst a dnes tvoří hudebnice skoro polovinu orchestru.

Test „naslepo“

Co se stalo? Zase ty zatrolené kvóty? Ne, stalo se něco jiného. Na začátku 70. let začal orchestr s konkurzy „naslepo“, kdy je mezi porotou a hudebnicí nebo hudebníkem zástěna, takže na hrající není vidět.  

Čtěte také

Ženské tělo je od určitého věku neviditelné, protože nenaplňuje ideál krásy, říká spisovatelka Klára Vlasáková

Známá je i americká studie, kterou uvádí ve své knize V pasti pohlaví Silvie Lauder. Studie spočívala v tom, že pracovníci a pracovnice prestižních univerzit měli zhodnotit zájemce z řad studenstva o práci laboratorního manažera. Na polovinu míst se hlásila žena, na polovinu muž a kromě samotného jména byly jejich životopisy totožné. Výsledek?

Uchazeči-muži byli hodnoceni jako lepší, kompetentnější, dostávali nabídky na vyšší plat nebo nabídky na mentoring starších kolegů.

Podobných příkladů je víc a všechny spojuje jedno: Žijeme ve světě, kde máme určité představy o genderových rolích a ty se ve větší či menší míře obtiskávají do toho, jak odlišně hodnotíme pracovní výkony mužů a žen.

Nejmarkantněji je to vidět u političek. Ty jsou ostatně často nejvíc na očích. Kriticky hodnotit jejich politické kroky je samozřejmě zásadní, ale k tomu už nepatří sexismus, urážky nebo vyhrožování – což ve velké míře zažila třeba bývalá slovenská prezidentka Zuzana Čaputová a nejen ona.

Čtěte také

Gender a válka. „Když ženy nebojují, nejsou chráněné,“ namítá proti stereotypům socioložka Jarkovská

U političek se tak neřeší jejich práce; na přetřes se dostává taky jejich šatník, váha, mateřství, bezdětnost, podezření, jak vůbec mohou vysokou funkci vykonávat, a řada dalších podpásových útoků. Výsledky podobných nenávistných tažení bývají podobně smutné a očekávatelné. Ženy ve vysokých politických funkcích svá místa opouštějí, nebo se o ně ani nepokoušejí.

Své si zakoušejí také novinářky. Podle studie International Center for Journalist, která zkoumala zkušenosti 700 žen, zažily v souvislosti se svou prací tři čtvrtiny novinářek online ponižování, čtvrtině někdo hrozil fyzickým násilím (včetně výhrůžek smrtí), pětina byla napadena přímo.

Být veřejně činnou ženou znamená vydat se na často nejisté pole, kde nejde o to „vydržet“ a trochu se „zapřít“. Často je to spíš prostý boj o uchování fyzického i mentálního zdraví.

Klára Vlasáková|foto:Karolína Němcová, Český rozhlas

Tohle všechno skládá obrázek světa, kde se hledisko genderu dostává do toho, jak je hodnocena práce, kterou vykonáváte, a jaké nástrahy a možnosti vás ve vašem kariérním životě čekají.

Nejde v žádném případě o to nekritizovat ženy ve vedoucích pozicích – to by nedávalo žádný smysl. Spíš jde o to, že se do kritiky přimíchávají složky, které nemají s prací samotnou nic společného. Prostě to tak zase vyšlo; ale už by příště nemuselo.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka