Alexandr Mitrofanov: Patří střední Evropa na Západ?

Nadhodil jsem téma obav o politiku řady západních zemí po volbách, které v nich mohou změnit dosavadní orientaci. Měl jsem na mysli Evropu, i když pokud by v USA vyhrál Donald Trump, šlo by o globální otřes, který by se nám nevyhnul.

Ve Francii jsou potenciální kandidáti na úřad prezidenta Marine Le Penová a Nicolas Sarkozy otevřenými přáteli Kremlu. První z nich bylo prokázáno financování z Ruska, druhý je Putinovým chápavým hostem, oba horují pro sblížení s Moskvou.

V další evropské zemi, možná pro nás nejdůležitější, tedy v Německu, se i podle toho, co jsem od svého protějšku slyšel, uvažuje o povolební obměně vládní koalice tak, že hlavní roli by v ní hrála levice. Především sociální demokraté. To je strana, jejíž vysoce postavení členové v německé vládě jsou momentálně považováni mnohem více za politiky, kteří takzvaně chápou Putina, než kancléřka Angela Merkelová.

Kdykoliv se přátelsky, byť pragmaticky, dohodly velké západní státy s ruskou (nebo sovětskou) nedemokratickou mocí, nebyla to dobrá zpráva pro země, které leží mezi těmito dvěma ohnisky.

Demontáž liberální demokracie

Kdyby se to stalo opět po různých evropských volbách, spadlo by to do doby, kdy ruský stát vznáší nároky na vlastní sféru vlivu a do ní zahrnuje země, které v této sféře už měl. Jedno ze zdůvodnění těchto nároků zní, že to mají být země, které za 2. světové války osvobodila Rudá armáda.

Logo|foto:Český rozhlas

„Vaše země je členem EU a NATO a tím veškerá debata o tom, zda ji Západ přepustí Rusku, podle mě končí,“ řekl můj protějšek. „I když nepopírám, že pragmatické vztahy mezi zeměmi jako Německo či Francie na jedné straně a Ruskem na straně druhé budou existovat vždycky,“ dodal. A pak řekl něco, co mě zarazilo. Ale jen v první chvíli.

„U nás se naopak začíná diskutovat o tom, jestli středoevropské postkomunistické země vůbec mají vůli být součástí západního světa,“ začal rozvíjet svou úvahu. „Nemluvím teď zrovna o Česku, u vás se to zatím drží v rozumných mezích. Ale především Maďarsko a Polsko vyvolávají obavu, zda si nepřejí obyvatelé těchto zemí ve vedení státu spíše autoritáře, tudíž zda přirozeně netíhnou k tomu, aby se raději vrátili pod ruská křídla.“

Moje první reakce byla otevřít ústa a říct něco nesouhlasného. Naštěstí ji rychle vystřídala reakce druhá, to když se zapojil mozek, přebil emoce a sdělil mi, že bych neměl žádný pádný protiargument.

Vždyť je pravda, že v maďarských a polských volbách zvítězily strany, které poté začaly demontovat liberální demokracii. V Maďarsku dokonce s ideovým zdůvodněním, že jde o politický systém, který není pro národ vhodný.

Autor je komentátorem deníku Právo