Alexandr Mitrofanov: Paní Zubatá Revival

Moje bezprostřední setkání s některými zástupci ministerstva spravedlnosti, jednou státní zástupkyní a jedním soudcem proběhlo minulé pondělí. Podotýkám s některými. A zdůrazňuji, jde o mou osobní zkušenost. I když ji v tu chvíli sdílelo na dvacet přítomných.

Šlo o kulatý stůl, který proběhl v Praze na téma Extradiční a azylové řízení a (ne)respektování lidských práv v České republice. Soustředil se na případ ruského podnikatele Alexeje Torubarova, který byl vydán do Ruska nehledě na to, že v Česku s ním nebylo ukončeno azylové řízení. Pozoruhodná byla přítomnost dvou žen, které v Rusku mají zaslouženou pověst legend lidskoprávní problematiky.

Světlana Gannuškinová pracuje v organizaci Memorial, Olga Romanovová stojí v čele hnutí Rusko za mřížemi. Zvláště Romanovová je otevřenou odpůrkyní Putinova režimu a je nejen členkou Koordinační rady ruské opozice, ale také pokladníkem protiputinovského hnutí. Nikdo, a to ani jejich političtí nepřátelé, by si ale v Rusku netroufl zpochybnit, že ve stavu tamní justice a v podmínkách výkonu trestu se tyto ženy vyznají jako málokdo.

To si ale nemysleli zástupci naší justice. Unisono pracovníci ministerstva, státní zástupkyně i soudce, kteří se na vydání Torubarova podíleli, neúnavně tvrdili, že věří informacím, které se k nim dostaly z Ruska úřední cestou. A že se do této země vydávat může. Nevěřili dvěma živým svědkyním, které seděly naproti. Svou sebemenší chybu uznat odmítli.

Ruským obhájkyním lidských práv, které mluvili o tom, že tamní justice a výkon trestu je vysoce nedůvěryhodná záležitost a že vydávat člověka na pravděpodobné mučení a možnou smrt by civilizovaný demokratický stát jako Česko neměl, česká skupina zástupců orgánů činných v trestním řízení jasně naznačovala, že papír má pro ně nesrovnatelně větší, ba rozhodující váhu.

Nebudu unavovat posluchače bizarními či smutnými detaily dvouapůlhodinové debaty. Dělal jsem z ní twitterovou reportáž, kde jsem všechny podrobnosti zachytil ještě horké. Proto pouze dvě nasvícení.

Soudce se rozlítil nad tím, že advokát Torubarova volal na mobilní telefon ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Přišlo mu neúnosné, že on, soudce, na ministra telefon nemá a může se dovolat nanejvýš jeho sekretářce.

Státní zástupkyně kladla důraz na to, že manželka Torubarova se s ním rozvedla, pak se vdala v Česku, pak se ale zase rozvedla. To podávala jako podezřelé. Doklad o tom, že manželé Torubarovovi pak uzavřeli církevní sňatek, nekomentovala. A zemi, kam česká justice Torubarova vydala, pojmenovala jako RSFR. Pravda, byla to paní ve věku, který tuto historickou paměť umožňoval.

Olga Romanovová mi nakonec řekla: „Měla jsem o Česku jinou představu. Že tady už žije jiný druh lidí, kteří nemají nic společného se sovětskou minulostí. A vzápětí naproti mně usedli na tomto kulatém stolu sovětští lidé... To není možné. Vzbuďte mě, prosím.“

A mně se vybavila paní Zubatá z filmu Kolja. Přímo na mě ten den dýchla.