Alexandr Mitrofanov: Nostalgie po ruce tyranově

21. březen 2013

Posluchač Pavel Kout mi napsal: "Možná byste se mohl ještě víc a hlouběji vrátit ke Stalinovi a současnému Rusku — pro nás je to absolutně nepochopitelné." Pokusím se o to do hloubky, kterou mi dovoluje rozsah tohoto komentáře.

Renomovaná ruská agentura Levada Centr k 60. výročí Stalinova úmrtí, což bylo 5. března, zveřejnila výsledky rozsáhlého výzkumu o vztahu Rusů k tomuto absolutnímu vládci. Na dotaz, zda byl Stalin moudrý vůdce, který přivedl zemi k úspěchu a prosperitě, řeklo ano 47 procent respondentů. Stalinovu úlohu v životě společnosti hodnotí kladně bez jednoho procenta polovina dotázaných. Stalina obdivují nejvíce ruští důchodci, ale také vedoucí pracovníci.

Na doslova globální otázku, kdo byl největší člověk v dějinách lidstva, vytvořili Rusové následující žebříček. První místo – Stalin. V roce 1989 přitom byl jedenáctý. Druhou a třetí příčku dělí Lenin a Petr Veliký. Následuje Puškin a hned za ním Putin.

Jenže ve stejném průzkumu na dotaz, zda Stalinovo období přineslo více špatného než dobrého, řekla většina ano, bylo špatné. Šestašedesát procent respondentů je přesvědčeno, že Stalin byl krutý a nelidský tyran, který zavinil vraždění miliónů nevinných lidí. A na otázku, zda jsou Stalinovy oběti omluvitelné velkými úspěchy, kterých dosáhl Sovětský svaz, sdělilo, že žádná omluva nepřichází v úvahu, 60 procent dotázaných.

Nakonec na otázku „Chtěl byste vy osobně žít v zemi, kterou řídí Stalin?“, odpovědělo ano pouze 18 procent lidí. Zažít tehdejší hrůzy na vlastní kůži, nikoli teoreticky, by si za žádnou cenu nepřálo 67 procent respondentů.

Proč je přes všechny kontroverze ve vztahu k tyranovi nostalgie po jeho odkazu tak silná? To je téma na velké sympozium, na které bude třeba se připravit studiem stovek knih a zkušenostmi z běžného života. V Rusku ale bývá užitečné jít zkratkou přes umění.

Nedávno v ruské televizi měl premiéru seriál Anna Karenina natočený známým režisérem starší generace Sergejem Solovjovem. Pojetí románu Lva Tolstého je zde trochu neobvyklé. Vášně, zmatky a neštěstí, které potkávají hrdiny, se dají vyložit jako osudové dění způsobené obrovskou, pro lidi nepřátelskou rozlohou ruské země a její krásnou, leč k lidem zcela lhostejnou přírodou.

Ruský člověk je podle režisérovy koncepce ve světě zcela sám. Je jako nahý v trní. Proto slabší povahy, kterých je většina, tolik lpí na ustálených schématech v osobním, ale i společenském životě. Proto tolik potřebují pevnou ruku vládce, který je ochrání, ale bude vyžadovat naprostou poslušnost a podřízenost.

V groteskní podobě jsem totéž našel před pár dny na twitteru 31leté ruské advokátky Julie Sazonovové. Dva dny nepopisovala nic jiného než svou sexuální neukojenost. Tuto sérii ukončila dvěma tvíty. První zněl: „Potřebuju drsnýho bejka, kterej ze mě tyhle roupy vymlátí.“ A druhý: „Jsem Rusko.“

Autor je komentátorem deníku Právo.

autoři: ami , Alexandr Mitrofanov
Spustit audio