Alexandr Mitrofanov: Navalnyj – mýtus a realita
Alexej Navalnyj byl podle mě mimořádný člověk proto, že jeho pohrdání zlem bylo tak silné, že neváhal kvůli němu zemřít, jen aby se neušpinil o ty, které nenáviděl. To umí opravdu málokdo. Po jeho zavraždění (přirozená smrt to v žádném případě nebyla) zesílil Navalného mýtus, který ale vznikl už předtím. Aniž snižuji sílu jeho odhodlání, chci oddělit mýtus od reality.
Všude se píše a hovoří o „vůdci ruské opozice“ Navalném. Realita byla jiná, a to hned dvakrát.
Čtěte také
Za prvé žádná ruská opozice jako skutečná politická veličina neexistuje. Jsou tady rozrůzněné a často navzájem nesnášenlivé skupinky v exilu a pak zoufalí jednotlivci v Rusku, kteří musí přežívat pod tlakem totalitního státu.
Za druhé Navalnyj mohl vypadat jako vedoucí postava protiputinovského Ruska jen v době před svým otrávením. Podařilo se mu vybudovat síť štábů po celé zemi. Jenže jeho organizace, kterou Kreml nikdy neschválil jako politickou stranu, měla stejný princip jako Babišovo ANO nebo Okamurova SPD. Byla to skvadra jednoho muže.
Iracionální víra
I proto Navalného lidé důsledně odmítali jakoukoli spolupráci s jinými skupinami protiputinovců. Exilový politolog Vladimir Pastuchov je trefně přirovnal k bolševikům před VŘSR. Říkal, že měli svého Lenina, tedy Navalného, svého Dzeržinského, což je Marie Pěvčichová z Navalného okolí, a další připravené komisaře, tudíž žádnou koalici s žádnými demokraty nepotřebovali, ba se jí vyhýbali. Sestavovali sáhodlouhé seznamy těch, které potrestají po svém příchodu k moci.
Čtěte také
Věděli, proč to dělají. Navalného popularita vyvěrala z ruského zvyku na jedné straně bez opory v realitě věřit v pohádky a na straně druhé z přesvědčení, že tu pohádku – v tomto případě Překrásné Rusko Budoucnosti – za ně zařídí nějaký hrdina. To měl být Navalnyj a žádný konkurent mu nesměl stát v cestě.
Navalnyj už ale není. Nejsou ani jeho ruské štáby. Putin vše dávno úspěšně rozptýlil.
Výborný ruský reportér Ilja Azar, který už je dávno v exilu, hned po politikově smrti napsal: „Nejen Navalného zabili ti zmetci. Když jsem se dozvěděl o jeho smrti, pocítil jsem kromě zloby a hrůzy okamžitě i to, že ve mně zabili jakoukoli naději, že se v Rusku ještě může stát něco dobrého, přinejmenším za mého života. Je to tak, že dokud Navalnyj žil, ačkoli byl fakticky ve vězení, než Putin odejde, ještě přežívala nějaká iracionální víra. A je konec. Zbylo jen zoufalství.“
Iracionální víra, to je výsostně ruský přístup. Je to i vysvětlení, proč se zbylí opozičníci navzájem utěšují zprávami, že se v Rusku lidé pokusili uctít Navalného památku a že v tom je naděje. Jenže těch lidí bylo po celé obrovské zemi několik stovek, maximálně tisíc. A obyvatel je v Rusku 143 milionů.
Navalnyj byl bezpochyby hrdina. Bertolt Brecht však vložil do úst svému Galileimu moudrá slova: „Nešťastná země, která potřebuje hrdiny.“
Autor je komentátor serveru novinky.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
