Alexandr Mitrofanov: Nacionalisté pro Zemana - nic než logika
Některé spoluobčany podle reakcí ve veřejném prostoru zarazil úkaz, který byl vidět v Praze 17. listopadu a o kterém z místa referovali reportéři různých médií. Spojení příznivců prezidenta Miloše Zemana a nacionalistů vyústilo ve skandování hesel, která v nerušeném sousedství zněla nadmíru výmluvně.
Vedle sebe se ozývalo Ať žije Zeman!, Čechy Čechům! a Nic než národ! Nehledě na zaznamenaný dodatek k tomuto repertoáru v podobě výkřiků z davu, když míjel izraelskou ambasádu: Izrael tu nechceme!
Před rokem a půl mi řekl někdejší blízký spolupracovník Miloše Zemana a později jeden z jeho největších odpůrců větu, kterou jsem si zapamatoval: „Zeman je nadějí českých nacionalistů.“ Pak se mi několikrát vybavila.
Jednak ve chvílích, kdy prezident stále víc zpochybňoval příslušnost Česka k Evropské unii. Pak, ještě intenzivněji, v době, kdy se česká hlava státu stala otevřeným hlasatelem ruských a čínských zájmů a zároveň dělala vše pro to, aby posílila nálady, které v sobě živili lidé více věřící na národní izolaci a potření všeho, čemu nerozumějí, než na svobodný život a boj o svá práva.
Stále to však nebyl přímý odkaz na spojení s českými nacionalisty. Ten přišel až v jednom ze Zemanových rozhovorů pro Blesk TV, kdy zhruba před měsícem uvedl, že předseda DSSS Tomáš Vandas „se může postupně rozvinout ve slušného člověka“.
Zájmy a tužby
Jinak než milostivé kynutí na občany tohoto smýšlení to brát nešlo. Šéf si vás všiml, šéf o vás ví, šéf vás legitimizuje, protože ještě můžete být slušní lidé. Bylo to jako někdejší Zemanovy otevřené dveře pro Sládkovy republikány v ČSSD. Proto nepřekvapuje, že se 17. listopadu spojili kovaní příznivci Miloše Zemana s kovanými nacionalisty.
Někoho může zaujmout zdánlivý nesoulad mezi deklarativně levicovými stoupenci prezidenta a radikálně pravicovými nacionalisty. Jak to, že dokázali pochodovat ve stejném šiku? Odpověď by se zřejmě měla hledat v chápání levicovosti.
Levice, jak ji chápe valná většina Zemanových podporovatelů, není svoboda, humanismus či lidská práva, o demokracii nemluvě. Je to doktrína, která mně poslouží k tomu, abych měl pocit, že se mám dobře, a zároveň mi, oblečena do vůdcova hávu, povolí, abych si vyřídil účty s každým, kdo se mi nelíbí. Například proto, že se mi zdá být moc chytrý nebo příliš bohatý. Anebo kvůli tomu, že ho mám za cizáka.
Tady je spojovací uzel. Když se podíváme na body tohoto vyznání, zjistíme, že se překrývají s věcmi, které nedají spát nacionalistům. Společný je také palčivý pocit nedoceněnosti, který je podbarven podvědomým chápáním, že za lidské kvality, úspěchy na základě vlastních schopností nebo za práci pro lidi si ocenění příliš nezaslouží.
Zeman je v této chvíli vůdce, který vyjadřuje zájmy a tužby obou skupin. A když se podíváte na výraz jeho tváře před rokem na Albertově ve společnosti obřího plakátu Ať žije Zeman! a Martina Konvičky, zjistíte, že nejspíše prožíval pocit, že je konečně doceněn.
Autor je komentátorem deníku Právo
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
