Alexandr Mitrofanov: Mezi parním válcem a nadějí

Jaký byl skutečný Valtr Komárek, vědělo jen pár nejbližších. My ostatní jsme museli přijmout zavděk tím, co se rozhodl ze své složité osobnosti ukázat. A že toho obvykle mnoho neukazoval? Měl na to právo.

Začátek jeho života byl drsný. Štvané dítě, to je jedna z nejstrašnějších věcí obecně. Když po něm navíc jde likvidační síla pouze proto, že se narodilo židovským rodičům, je to strašné dvojnásob. Valtr Komárek přežil. Musel si z raných zážitků odnést dvě základní poučení.

První muselo znít: některým lidem se nesmí věřit. Jsou plní nenávisti. Proto je nutné nosit masku a ke svým opravdovým pocitům a myšlenkám pouštět jen málo vybraných jedinců.

Komárek řečnící z polistopadových tribun, poskytující rozvláčné rozhovory plné obecně laděných moudrých slov, to je jen jedna stránka jeho osobnosti.

To je maska, která vznikla jako mimikry před parním válcem dějin. Oceány slov, v nichž se utopil i ten nejzavilejší kádrovák, pomáhaly přežít a nemít se tak zle, jak to zažil na úsvitu života.

Poválečný režim si Komárek nevybral. Po studiích v Sovětském svazu neměl ani iluze. Když ale jednou téměř zázračně unikl dějinám, chtěl žít dál. Schopnosti ho navíc předurčovaly k tomu, že nebude bezejmenným pěšákem.

Postupně hromadil znalosti a zkušenosti včetně zcela unikátních. Výborně se znal s Che Guevarou. Pro mnohé levičáky je Che ikona, pro Komárka to byl živý člověk a takové poznání uctívání model samo o sobě vylučuje.

První chvílí, kdy mohl Valtr Komárek nadzvednout masku, se stal rok 1968. Byla to však jen chvíle. Záhy se parní válec rozjel znovu. Když se vyčerpán na okamžik zastavil, byl u toho opět Komárek. Prognostický ústav, který vedl, se stal líhní budoucích prvních mužů země, nad kterými, než přišla pravá chvíle, držel ochranná křídla.

Po listopadu 1989 a dočasné slávě byl také poražen jedním ze svých dřívějších podřízených, Václavem Klausem. Do politiky se už nevrátil. Až na sklonku života byl zvolen čestným předsedou ČSSD.

Nesmím však zapomenout na druhé poučení z Komárkova dětství, které nakonec jeho veřejnou činnost zformovalo nejvíce. Zachránili ho hodní a dobří lidé. Mohl to být pocit, že toto dobro musí lidem v nějaké podobě vrátit, který ho přivedl do dobrovolně přijaté role symbolu naděje.

Přesně tak vystupoval ve své hvězdné hodině po listopadu 1989. A do stejné nálady chtěl uvést i delegáty nedávného sjezdu ČSSD v březnu, když jim vyprávěl o politice, která musí být slušná a přátelská k lidem.

Já vím, někdo řekne, pohádky a dědek vyprávěč, který za nic nechce odpovídat. Ale i kdyby tomu tak bylo... Pohlazení po duši a naděje, že může být lépe, se jistě nedají spočítat s kalkulačkou v ruce. Jenže platí, že nejen chlebem živ je člověk. Muž, který právě odešel, dokázal být ztělesněním naděje pro mnohé spoluobčany. Každému se to nepodaří.

Autor je komentátorem deníku Právo.