Alexandr Mitrofanov: Abychom se přestali stydět

V televizním studiu vyprávěli divákům podrobnosti o tom, jak pracuje úřad prezidenta České republiky, dva muži. Jeden v srpnu 1968 vyšel spolu s dalšími sedmi statečnými na Rudé náměstí protestovat proti okupaci Československa. Druhý je synem ženy, která tam byla taktéž.

Dozvěděli jsme se, že protokol Pražského hradu byl schopen a ochoten uznat za akceptovatelnou pouze paní Natálii Gorbaněvskou, neboť tak zněl příkaz shora, a pak připustit existenci jakýchsi „jejích přátel“. Nikoli lidí, kteří tehdy byli na Rudém náměstí a kvůli požadavku svobody pro Československo podstoupili zatýkání a věznění.

Čtěte také

Někdo se může ptát, proč máme brát za bernou minci jejich vyprávění, nikoli případný výklad Hradu. Nelze popřít, že leckomu vyhovuje spíše přikývnout soudně usvědčenému lháři než veřejně dát za pravdu člověku, který kvůli tomu, že se zastal lidí v Československu, zažil více než pět let ustavičného mučení v sovětské psychušce, jak se říkalo pseudoléčebným zařízením, do nichž Kreml zavíral disidenty.

Hradní mluvčí naložený v majestátu ovšem děl, že oni na výroky lidí, kteří nedostali státní vyznamenání, nereagují. Takže jiný výklad kromě potvrzení faktu, že úřad hlavy státu prochází nikým nevyhlášenou privatizací, ani nebude.

Měl jsem možnost zaposlouchat se do vyprávění Viktora Fajnberga o některých momentech jeho více než osmdesátiletého života. On se pořád pral. Od dětství, kdy mu malí haranti nadávali do židáků, přes mládí, kdy seřezal sovětského policajta zvaného milicionář, který mu nadával do židáků, až do hlubokého stáří, kdy alespoň praštil hůlkou antisemitského křiklouna v Paříži.

Viktor Fajnberg (uprostřed)|foto: Martin Karlík

Včera mi řekl slova, která si budu pamatovat: „Jste-li v bezvýchodné situaci, zkuste zůstat sám sebou. Pak buď zemřete, nebo zvítězíte. Proto nerad poslouchám řeči o odvaze. Každý člověk touží po tom, aby zachoval svou jedinečnost a nezměnil se do podoby někoho jiného.“

Měli jsme tady vzácnou názornou ukázku dvou protichůdných typů chování. Nositel jednoho z nich ani po osmdesátce neuhnul z cesty, na které se vždy snažil o zachování jedinečného „já“. Nositel druhého typu chování je dnes někým jiným, než kým býval před dvaceti lety, jak přisvědčil politolog a někdejší politik Daniel Kroupa. V zájmu osobní moci odhodil vše, co naoko vyznával, a přifouknut úřadem odměňuje ze státního své obdivovatele. Zapadá to do nikdy neskrývaného opovržení většinou lidí.

Ve stejné části veřejného prostoru, kde se rozléhal stud kvůli tomuto prezidentovi, už ale vznikla debata, jaký má být jeho nástupce, abychom se přestali stydět. Diskuse je teprve v začátcích. Padl názor, že by takovou osobnost měli volit jak vzdělanci, tak hospoda. Úkol hodný Nobelovy ceny.

Autor je komentátorem deníku Právo.