Alena Scheinostová: Vleže
Nasednu do tramvaje, a on tam leží. Přes všechna zadní sedadla. Nehýbe se. Spí? Po chvíli překonám vnitřní hlas šeptající cosi o hysterické ženské a Matce Tereze z Wishe a zlehounka do něj drcnu. „Jste v pohodě?“ „Jasně, vole,“ zabručí pohotově a spí dál. Uf, tohle bychom měli.
Nemám nic proti lidem, kteří se potřebují dospat. V tramvaji je navíc teploučko, pěkně to drncá, taky v ní ráda dospávám. To jisté znepokojení neprobouzí spánek samotný, ale ona poloha.
Čtěte také
Stání nebo sezení pociťujeme ve veřejném prostoru za normální. Čím víc se ale skládáme do horizontální pozice, tím více své okolí zneklidňujeme, ačkoli, striktně vzato, na tom nic buřičského není.
Kdo si ale nevzpomene na nějaké to „neválej se po lavici“ ze školních let? Na „dáma sedí rovně“ našich babiček, které mě navíc vede k úvaze, zda podobné nabádání platilo i pro pány, zvláště pak nevojáky, u kterých nelze předpokládat příslušnou armádní průpravu?
Zůstaňte sedět
Poznámku o „neuctivě se povalující mládeži“ jsem pak tuhle zachytila na síti pod snímkem jakéhosi aktu k oslavě osvobození, kde – pravda – mladí vsedě vystrkovali kolena v módně rozervaných džínách, ale starší vestoje zase povolená břicha: a teď suďte.
Čtěte také
Ležet na veřejnosti, nepočítaje v to místa k ležení explicitně určená jako třeba pláže, je pak u kohokoli nad – řekněme – pět let přímo známkou nemoci, smrti anebo úplné společenské deklasovanosti.
Kdo leží na ulici anebo třeba v té tramvaji, je pro nás automaticky bezdomovec, opilec nebo narkoman. Až v druhém sledu uvažujeme o náhlé zdravotní indispozici, a že by byl snad ještě jiný důvod, nepřichází vůbec v úvahu.
V době, kdy padá jedno tabu za druhým, kdy na veřejnosti jíme, líčíme se, vášnivě se líbáme nebo vyřizujeme nejintimnější hovory, přetrvává zábrana ležet jako mytická zápověď, jejímž překročením se z postavení spořádaného občana transformujeme do světa za okrajem, do světa mrtvých, reálně anebo symbolicky – světa těch mimo společnost.
Čtěte také
Kanadský sochař Timothy Schmalz, autor bronzového sousoší uprchlíků na vatikánském Svatopetrském náměstí, vytvořil v roce 2010 první sochu „Krista bezdomovce“ – dílo v životní velikosti, zobrazující ležícího vychrtlého muže spícího pod chatrnou pokrývkou. Předlohou mu byl jistý žebrák v Torontu, svou sochu už ale umístil na lavičky více než stovky měst po různých koutech světa.
Ležící socha ruší, zneklidňuje, překáží. Nejde si nad ní nevzpomenout na hrboly a hroty, které na lavičky umisťují magistráty našich měst, aby na nich někdo ležet nemohl a se svou bídou a nedostatkem spánku se vypakoval na periferii. Chcete zůstat členem lidské společnosti? – zůstaňte sedět. Co s tímto podprahovým vzkazem, který je právě tak jasný jako nepravdivý?
Autorka je redaktorka Katolického týdeníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
![tajuplny_ostrov.jpg tajuplny_ostrov.jpg](https://plus.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_3x2_mobile/public/images/dc6840ce882ec3bac8e628bfab9f5bc9.jpg?itok=MGjKRqj7)
![](https://plus.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_1x1_mobile/public/images/6515d334428e57ce276151baa6fa5313.jpg?itok=m8R2tATO)
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.