Aha

Když odstoupí šéf Národního bezpečnostního úřadu, zjevně z toho důvodu, že by nejspíš těžko uhájil svou pozici po zveřejnění jeho familiérních telefonátů s osobami, které bezpečnosti státu mnoho nepřispívají, znamená to okamžité navrácení důvěryhodnosti celému úřadu.

Tak alespoň musím odečítat ze zpráv, které se po rezignaci Jana Mareše na funkci šéfa NBÚ objevují.

Nebo: když vystoupí ministr vnitra František Bublan, společně s mluvčím jedné z českých zpravodajských služeb Bohumilem Šrajerem a zjeví veřejnosti, že za soudcem Petrem Novákem zašli pracovníci Úřadu pro zahraniční styky (to je ta zpravodajská služba), aby ho (tak nějak trošku možná asi snad) připovybídli k vydání vánočního zatykače na podnikatele Tomáše Pitra, je to také v pořádku, neb tam ti špióni šli na dobrou radu náměstka ministra spravedlnosti. Navíc, všichni vědí, že zrovinka tuhle zpravodajskou službu před časem vedl nynější ministr vnitra Bublan, takže se to dá brát jako nějaká přátelská služba ze známosti, samozřejmě, v rámci správy státu. Veřejnosti se to celé tedy prezentuje jako zdánlivě správný postup při zákulisním řízení chodu země. A vůbec při tom nevadí, že by to (čistě teoreticky, na papíře či ve vzduchoprázdnu, v němž jen poletují ideály demokracie) mohlo znamenat řádné a rázné narušení ústavního principu nezávislosti různých pilířů té tzv. "demokracie". Česky řečeno - co má co tajná služba, navíc po dobré radě ministerského náměstka, chtít po nezávislém soudci?

Takže to "aha", tohle citoslovce náhlého poznání patří ke zjištění, že všechno ve státní správě, všechno v jednotlivých složkách demokratického systému České republiky, se nám má jevit okamžitě v pořádku vzápětí poté, co někdo udělá děsný malér a kdosi další z téže branže pak prohlásí situaci za normální či stabilizovanou...

Ba ne, takhle hloupý ani nejsem, ani to nechci předstírat. Mám naopak zlé tušení, že všichni tihle státní vysvětlovači, nebo jak jinak je nazvat, žijí daleko za hranicemi reality a zapleteni do svých vlastních her ve vysokých patrech politiky mohli nabýt dojmu, že jejich řečem, jejich výmluvám a slovnímu kličkování, uvěří také někdo jiný, než jejich nejbližší satelité... Mluvím o tom proto, že chci zmínit jiný aspekt tohoto divného nastavení komunikace mezi mocí a veřejností.

V našem reálném (ne v jejich "politickém") světě totiž existuje cosi, co je možná už stejně významově vyprázdněným pojmem jako třeba "láska k vlasti", a říká se tomu - "důvěra".

Tohle těžko zachytitelné "cosi" patří mezi osm nejzákladnějších emocí. Možná se důležitost toho pojmu o trochu více zezřetelní, když pojmenujeme ještě těch sedm zbývajících, tedy: radost, překvapení, anticipace (předem vytvořená představa), strach, vztek, smutek, znechucení. Základní důvěra se utváří (řeč je o lidech, i když zvířata o důvěře také vědí své)) v prvním roce jejich života a (když to trochu zjednoduším) jestliže v onom úvodním období lidského života nedojde k dobrému či příznivému nastavení jedince na ose "důvěra-nedůvěra", na čemž se zásadně podepisují jeho pečovatelé, dělá to pak celý život přinejmenším problémy. V okamžiku, kdy přeneseme pojem důvěra do naší dnešní reality, přičemž věru, že o něm v souvislosti s politikou, s politickým světem a v souvislosti s jednáním politických představitelů slýcháme často, zjistíme rozměry jeho splasklosti.

Ta "důvěra", kterou nám dennodenně politici opleskávají o naše obličeje, přece nevykazuje žádné znaky oné (jakoby jiné) "důvěry", té, kterou známe z našich běžných životů. Tam totiž nějak tohle základní spolehnutí se na někoho druhého buď funguje nebo ne. V interakci mezi politickou scénou a veřejností je to však pojem, který se nemá na čem zachytit, ani čeho držet. Přesto je, bez ohledu na jeho výpovědní hodnotu, neustále používán.

Každý den je přece pojem "důvěra", potažmo "politická důvěra", pod tlakem vypumpováván takovými činy a jednáním představitelů různých vrstev správy státu, jež se "důvěře" tak vzdalují, že je až s podivem, že nebyl diskvalifikován pro zneužití...

A podobně podivné je i to, že v podstatě tíž představitelé, kteří velice libovolně s pojmem "důvěra", hlavně ve slovním spojení "důvěra voličů", zacházejí, se rádi odvolávají na moudrost toho "svého" voličstva.

Kdybychom totiž byli skutečně tak moudří, jaké by nás politici chtěli mít, a jak nám to zkouší mazat kolem úst, asi bychom jim tu, pardon, "důvěru" mohli jen těžko dát...