Adam Drda: Véčkaři

Když většinově souhlasit budou - a všechno nasvědčuje, že ano - vstoupí VV do vlády, když ne, zůstanou mimo.

Novináři i politici z Věcí veřejných označují hlasování vznešeným slovem „referendum". Od toho se lze odrazit: referendum to pochopitelně není - je to jakýsi závazný průzkum mezi lidmi, kteří se předepsaným způsobem zaregistrovali na webu.

První věc, která asi každého napadne, je, že takové hlasování se dá docela dobře zfixlovat. Určitě dá, ale nevěřím, že by to v tomhle případě někdo dělal, už proto, že v Česku se všechno dřív nebo později provalí a byla by to strašlivá ostuda.

Podobně mi přijde jako marginálie, že se v pátek nedalo hlasovat, protože kolabovaly přetížené servery. Ta záležitost není špatná kvůli možnostem manipulace ani kvůli technickým okolnostem, je špatná z podstaty.

Politiky si člověk volí, protože věří, že budou umět dobře spravovat obec. Volí si je jako profesionály, de facto si je najímá, aby za něj konali něco, co sám nesvede.

Měl by si přitom být vědom, že občas budou muset udělat pro jeho dobro rozhodnutí, která se mu na první pohled třeba protiví. Měl by taky vědět, že politika je stejně těžká práce jako jakákoli jiná a vyžaduje jistou míru odbornosti a talentu.

Když politici, v daném případě poslanci, svého voliče nepřesvědčí, za čtyři roky jim prostě nedá svůj hlas. Na tom je založený demokratický systém, a je to tak dobře.

Přímá demokracie ve smyslu lidového hlasování o každé politické otázce je populistický nesmysl: dává rozhodování do rukou laikům, kterým nepřísluší, posiluje přesvědčení, že politika je triviální disciplína, které se může věnovat každý - a že politik je automaticky darebák, vyžadující soustavný dozor poctivého pracujícího.

V internetovém hlasování Věcí veřejných se tzv. véčkaři vyjadřují ke koaliční smlouvě, přičemž v drtivé většině případů nemají ani ponětí o tom, jak smlouva vznikala a jak se docházelo ke kompromisům mezi třemi stranami. Vedení VV ovšem bere výsledek hlasování jako závazný - a tím do své vlastní akce zatahuje ODS, TOP 09 i jejich voliče.

Činí z nich rukojmí a politiku tím staví na hlavu: přestává být důležité to, co se komplikovaně dojednalo mezi třemi partnery a důležitým se stává, jak to vedení VV dokáže prodat necelým dvaceti tisícům lidí na síti.

Pro politiku je navíc podstatná důvěra mezi těmi, kdo spolupracují. A jaká asi může být atmosféra politického jednání, v němž Radek John a Vít Bárta říkají ostatním: „Jo, takhle je to dobrý. Ale máme omezenou suverenitu, snad nám to odklepnou i naši véčkaři…"

Že by koaliční vláda s Nečasem v čele v budoucnu pravidelně útrpně čekala na to, jak se rozhodnou stoupenci Věcí veřejných? Že by Radek John a spol. pravidelně riskovali vládní křesla? Asi těžko.

Spíš bych si tipnul, že vedení strany bude zatraceně dobře zvažovat, jakou otázku a kdy svým „véčkařům" předloží: tak, aby odpověď byla předem daná - a přitom se co nejdéle udržely iluze o straně přímé demokracie. Mohla by to být docela legrační podívaná.

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století