Adam Drda: Věci Veřejné, exkomunisté a JUDr. Urbiš

Krátce po listopadu 1989 by se věc jevila srozumitelně, přinejmenším jako snaha bránit se proti převlékačům kabátů, proti tomu, aby nově vzniklou stranu zaplavili kariéristé a vůbec zkompromitovaní lidé, kteří by jí nakonec mohli potopit.

Čím mohou argumentovat VV dnes? Morálkou? Sotva: člověk sice do KSČ lézt neměl, ale zároveň jde o to, v jaké době tam vstoupil, jak dlouho zůstal, co přesně před devětaosmdesátým dělal, a co dělal během následujících dvou dekád. Chápu, že by exkomunista neměl třeba řídit ÚSTR. Ovšem vůbec nechápu, proč by nemohl být členem jakékoli partaje.

Ale dobře, na světě je spousta divných věcí, možná se véčkařům jeví „lidský typ“ s označením bývalý komunista jako nejhorší možné zlo. Pak je ovšem podivné, že exkomunisté smějí za stranu kandidovat. Ne třeba disidenti, kteří pochybili v mládí a pak se usilovně snažili to pochybení napravit, nýbrž klidně i opory husákovského režimu.

Kandidát za VV do Senátu, advokát Vilém Urbiš , byl – aspoň podle Lidových novin - před listopadem „členem ideologické komise OV KSČ v Bruntále, placeným lektorem večerní školy marxismu –leninismu a členem ZO KSČ při Okresním soudu.“ Jestli jsem dobře počítal, bylo mu v té době přes třicet, čili už se dalo mluvit o „vyzrálé osobnosti“. Proč zrovna jeho minulost nevadí? Protože podle předsedkyně klubu VV Kristýny Kočí je velký odborník. Aha.

Logiku v tom nemá smysl hledat, žádná není. Bývalý komunista nemůže být členem VV, protože by tím tu nádhernou a čistou stranu narušil, ale na vyšší politické úrovni patrně nehraje morálka až takovou roli, proto nám všem Věci Veřejné pana Urbiše bez rozpaků naservírují. Mimochodem, projevil třeba pan Urbiš něco jako lítost nad tím, co za Husáka prováděl? Pokud ano, tak se o tom veřejně neví, poněvadž prý o své minulosti zástupcům VV pro jistotu neřekl – a ti se podle Kristýny Kočí se o podobné detaily (pro jistotu?) nezajímali.

Má ta věc nějaký obecnější přesah? Podle mého má. Koaliční vláda se snaží ukazovat, že má k režimu z let 1948-1989 zajímavější přístup než různé její předchůdkyně. Předseda Věcí Veřejných Radek John se po boku premiéra a dalších politiků zúčastnil pohřbu Milana Paumera. Vyzdvihl skupinu bratří Mašínů jako příklad třetího odboje – a když přišel Alexander Vondra s nápadem, že by vláda mohla mezi své priority zařadit i přijetí zákona o protikomunistickém odboji, řekl John novinářům: „Během třiceti vteřin jsme na to kývli“.

To jsou sice hezké projevy uznání a odhodlání, ale pan Urbiš na kandidátce to celé poněkud relativizuje. Zdá se, že padesátá léta už jsou tak daleká minulost, že k nim i český politik může přistupovat kriticky – s obdobím normalizace to bude o hodně těžší.

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století