Adam Drda: Václav Klaus a naše budoucnost

Vedle toho by to bylo ohleduplné i k obyvatelstvu, zmoženému po předchozí propité noci.

Jelikož ale má projev 892 slov, najdou se v něm i věci, nad nimiž se lze pozastavit, poněvadž jsou podivné. Především se dá vystopovat jakási základní linie, která by se asi dala označit za nepřímou výzvu k sobectví, viz citát: "Věřme své vlastní intuici, svým přirozeným zájmům a motivům, a podle nich jednejme. Dělejme to, co je v souladu s naším vědomím toho, že existuje cosi, co nás přesahuje a čeho jsme součástí. Hledejme si to každý sám za sebe a pro sebe." Představa, jak si tohle vyloží třeba zloději aut, je docela zábavná.

V projevu se též ukazuje, že pro Václava Klause je důležitý zejména a snad i jedině ten svět, který se kryje s dobou žití Václava Klause, což není úplně překvapivé, ale taky to asi není názor, který by měli jiní lidé vyznávat.

Prezident kupříkladu soudí, že se máme zabývat našimi dnešními vážnými problémy jako jsou české veřejné finance, jenže "místo zabývání se dnešními problémy tohoto typu se stalo jistou módou utíkat do budoucnosti a zabývat se rokem 2050, či dokonce rokem 2100." O dvě věty dál Václav Klaus dodává, že "budoucnost začíná už teď a o tom, jaká bude, rozhoduje to, co uděláme dnes, zítra a v každém dni následujícím." Jeden by si myslel, že o tom, jaká bude budoucnost, můžeme tím, co děláme teď, rozhodovat jen v případě, že si nepředstavujeme jen dnešek a zítřek, ale máme jakousi ideu budoucnosti mnohem vzdálenější, třeba onoho roku 2050. Ale třeba je to jinak...

Co je na věci asi nejzajímavější je časový úsek uvažování pana prezidenta: onen rok 2050 totiž není příliš vzdálený, sice je pravděpodobné, že se ho nedožije Václav Klaus, ale mé zatím nejmladší dceři bude v té době něco přes čtyřicet a tak mne docela zajímá, v čem bude žít, i když bych asi přímo neřekl, že se k úvahám o její budoucnosti "utíkám". Ovšem dělám-li něco s ohledem na budoucnost, dělám to třeba pro ni a pro její děti, které se zase dožijí, dá-li Bůh, roku 2100. Přijde mi to přirozené a měl jsem za to, že i pana prezidenta zajímá osud jeho vnuků.

Další pozoruhodný citát je třeba tento: "Pomáhejme potřebným, ale hlavně pomáhejme tam, kde to má smysl a kam dohlédneme. To je většinou nedaleko od nás. Dříve než pošleme peníze na konto nějaké organizace, která jich část přepošle do zahraničí, podívejme se, jak žijí naši sousedé, jak žijí lidé v našem domě, v naší vesnici, v našem městě." Takže vzato doslova, pokud máte pocit, že žijete v jedné z nejbohatších zemí světa a občas byste se o své bohatství mohli podělit s někým, kdo je třeba v Africe hladový nebo jsou jeho příbuzní na Kubě či v Bělorusku zavření, nedělejte to. Obejděte nejdřív sousedy a zeptejte se jich, jestli by nepotřebovali dvě tři stovky. Naděje, že se při tomhle počínání nedostane z bohaté Evropy k chudákům ani pětník je při takovém přístupu mimořádně vysoká.

Nakonec citát související a nejhezčí: "Nežijeme z jakékoli benevolence minulých generací a zatím nic nedlužíme generacím budoucím." Jenže ono je to tak, že bychom měli cítit jakousi vděčnost vůči předkům, kteří tu kdysi vybudovali to, co se pak navzdory všemu úsilí nepodařilo zničit ani komunistům. A z té vděčnosti zase vyplývá povinnost předat zemi potomkům v takovém stavu, aby se za nás jednou nemuseli stydět. Za nás, včetně Václava Klause.

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století