Adam Drda: Špatná zpráva o stavu Unie?

Francouzský prezident se omluvil, britský premiér rovněž, nepřijeli šéfové španělské ani italské vlády... Všichni za sebe sice poslali náhradu, ale například Rakušané pouze velvyslance při EU.

Jaký je důvod slabé účasti? Britové prý nepovažují území za východní hranicí Unie za důležitou součást své zahraniční politiky, Francouzi mají rovněž jiné priority (třeba ne docela vydařenou středomořskou unii), rakouský kancléř se pro změnu nachladil. A diplomaté zpravidla také konstatují, že po pádu koaliční vlády západoevropští lídři beztak prakticky odepsali české předsednictví - a nemají zájem do Prahy jezdit. Je-li to všechno pravda, pak je to dost smutná "zpráva o stavu Unie".

Topolánkova vláda považovala východní partnerství právem za klíčové téma. Evropská integrace, i když dnes se o tom příliš nemluví, má i politicko-bezpečnostní rozměr. Mnozí obyvatelé někdejších sovětských kolonií, jako je Česká republika, si od vstupu do Unie neslibovali jen větší ekonomické pohodlí, ale viděli v něm záruku příslušnosti k Západu, pojistku proti Rusku, doplňující se s členstvím v Severoatlantické alianci.

Na počátku 90. let to tak bylo vnímáno takřka všeobecně, dnes převládá v západní Evropě jiný přístup, paradoxně v situaci, kdy je Rusko znovu nebezpečné a ochotné Evropu kdykoli vydírat skrz energetické dodávky, kdy za svou sféru zájmu neskrývaně považuje právě tu část Evropy, která mu patřila před zhroucením komunistického impéria.

Smysl Východního partnerství (které se Rusku pochopitelně nezamlouvá) je zjevný: navázat co nejbližší vztahy s postkomunistickými státy na východě, podpořit v nich demokratické struktury, pomoct jim finančně a zároveň si tak zajistit spojence před východní unijní hranicí. Jistěže je to pokus, který - vzhledem ke komplikované situaci v partnerských státech - vůbec nemusí být úspěšný, ale úspěch není v politice nikdy předem daný.

Jistěže na východním partnerství mají zájem především země, jako je Česká republika, které už do ruské, respektive sovětské sféry patřily a nechtějí se v ní ocitnou znovu, ale copak EU neměla být postavena na solidaritě starých a nových členských států?

Jestliže Francouzi, Britové či Italové neberou problém s Ruskem až tak vážně (protože přímo ohroženi nejsou a na plynu se vždycky nějak dohodnou), vystavují tím v některých případech opakované potvrzení, že postkomunistické členské země Unie vnímají jako přítěž: jako druhou ligu, kterou je sice možné "zmasírovat", jedná-li se o přijetí Lisabonské smlouvy, ale současně se k ní lze kdykoli otočit zády.

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století