Adam Drda: Rodí se mýtus o třetím odboji?

Rodí se tedy nový národní mýtus boje proti komunismu?

Neřekl bych. Jakkoli je výše zmíněný zákon problematický, nedá se ani náhodou jednoduše tvrdit, že protikomunistický odboj v českých zemích neexistoval. Jistě, drtivou většinu z desítek, respektive stovek tisíc vězňů komunismu (a asi i většinu popravených včetně Milady Horákové a Heliodora Píky) nelze při vší úctě označit za odbojáře, nýbrž za oběti persekuce. Ovšem pak tu byly stovky až tisíce těch, kdo se z téhle kategorie vymykají: nebyly to jen náhodné oběti, ale lidé, kteří se bolševické diktatuře tak či onak aktivně postavili a vzepřeli. Máme je vytěsnit a upozadit? Anebo naopak vyzdvihnout jejich příklad, protože jsou to lidé, kteří se zachovali způsobem, hodným následování?

Když ten příklad vyzdvihneme, vůbec to neznamená, že konstruujeme nepravdivý obraz historie: to by se stalo jen v případě, že bychom uměle zveličovali počet aktivních odpůrců režimu – anebo ho naopak umenšovali, aby se náhodou náš vztah k minulosti nezměnil . Jinak řečeno, pokud se bude Čechům a Moravanům vštěpovat „sága o hrdinném odporu národa vůči komunismu“, jak píše Stanislav Balík, bude to lež, která do budoucna nic dobrého nepřinese a k formování národní identity ničím pozitivním nepřispěje. Jenže pokud se budeme dál držet interpretace, podle níž národ jako jeden muž a jedna žena přijal v roce 1948 komunismus se vším všudy, dobrovolně, případně s nadšením, podle níž se jeden každý s režimem smířil a snažil se jen přežít v tom, co mu bolševický aparát nadiktoval, bude to stejná lež.

Je tu ovšem i třetí možnost: totiž vybrat si tradici, k níž se chce člověk nebo společenství hlásit. V tomto případě tradici obrany svobody a občanské odvahy, která se dá v moderních českých dějinách určit zcela jednoznačně: nezahrnuje jenom odbojáře z 50. let, ale všechny ty, kdo se z nekomunistické pozice pokoušeli vzdorovat - věřící, intelektuály, vězně, kteří se účastnili vzpour v bolševických kriminálech, stejně jako disidenty z časů normalizace, členy nezávislých iniciativ, vydavatele samizdatů atd. atp.

Do zákona se taková tradice pochopitelně nevejde, respektive je nejasné, proč by ji vůbec měl nějaký zákon zachycovat. Termín „odboj“ je pro ni příliš úzký. Přihlásit se k ní musí každý sám: nevyžaduje žádnou umělou konstrukci a nepředstavuje žádný mýtus - předpokládá jen jistou míru uznání a pokory. Troufám si tvrdit, že naše budoucnost se bude odvíjet i od toho, kolik lidí ji vezme za svou.

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století