Adam Drda: Problém s Mikešem aneb Pan Miko má pravdu

Skoro všichni byli tím názorem pohoršeni, případně pobaveni: vždyť je to náramná legrace, Rom chce sahat na národního klasika, ještě by chtěl, aby se „Nácíček“ přejmenoval na „Komouška“ nebo aby byli zakázáni i Křemílek s Vochomůrkou, vždyť mají hábity jako kukluxklan. Tolik humoru – a ještě to není všechno: náměstek pražského primátora Rudolf Blažek, který má spoustu volného času, založil na Facebooku stránku, na níž žádá Řád Bílého lva pro Kocoura Mikeše. Že je to zrovna BÍLÝ lev je náhoda… anebo není, ale co by člověk neudělal pro recesi. Podle Lidových novin vzniklo podobných stránek během dvou dnů asi třicet, nejoblíbenější měla přes sto tisíc členů. Jana Bobošíková pohotově vyhlásila připravenost zahájit petiční akci, najmout právníky, zachránit Mikeše pro budoucí generace.

Chování těch lidí mi přijde odpudivé – a řekl bych, že Mikova iniciativa zase jednou ukázala, jak se to má s tuzemskou tolerancí a holubičí povahou (zkuste si přečíst diskuse pod příslušným internetovým zpravodajstvím). Nevím přesně, co Václav Miko navrhoval, protože podle původních zpráv žádal školní zákaz celé Ladovy knižní tvorby, což je trochu divočina, později to popřel, prý navíc nikdy neřekl, že Lada byl rasista. Ale ono je to vlastně fuk, respektive nic to nemění na faktu, že se Mikovy výhrady nedají jen tak přejít. Řečeno přímo, v kritice Ladovy knihy má vpodstatě pravdu.

V inkriminované pasáži se píše, že nějací lidé vandrujícího kocoura přilákali k ohni, pak ho svázali a unesli. Dál tam stojí: „Ještě zoufale vykřikl: ´Babičko´, ale muž jej uhodil a pohrozil mu, že ho zastřelí, jestli ještě mukne! Milé děti, ti lidé byli Cikáni!“Jak už konstatovala spousta poučených autorů, Josef Lada psal Mikeše v jiném společenském kontextu, před holocaustem, v době, kdy neexistovala politická korektnost. Dobře, ale co z toho plyne? Že Lada asi nebyl rasista, ale pokud jde o názor na „Cikány“, nijak nevybočil z dobové společenské konvence.

Dobová společenská konvence ještě na počátku století běžně zahrnovala dost odporný antisemitismus. Troufám si tvrdit, že pokud by se ukázalo, že dnešní děti běžně čtou ve škole příběh, v němž kupříkladu nenasytný „typicky židovský“ kšeftoun přivede chudého chlapce na mizinu a tím do neštěstí, vzbudilo by to – pochopitelně právem - obrovský poprask. Nejsem si teď jistý, jestli čeští klasikové psali něco antisemitského pro děti a mládež, ale třeba Nerudův nechutný spis „Pro strach židovský“ určitě nepatří k povinné četbě dejme tomu na středních školách – a když se o něm učí, pak s příslušným výkladem.

Antisemitismus je naštěstí všeobecně vnímán jako nepřípustná věc. „Anti-Cikánství“ (nebo jak tomu říkat) je považováno za možné. Skutečnost, že i národní klasici měli své slabé stránky, se v případě antisemitismu akceptuje. Co se týká „anti-cikánství“ týká, je to – jak je vidět u Lady - jiné, i když by to jiné být nemělo.

Kdybych byl Rom v současných intolerantních Čechách a měl dítě ve škole, kde bude paní učitelka předčítat citovanou pasáž z Kocoura Mikeše, rozzuřilo by mne to na nejvyšší míru a hnal bych to až k Ústavnímu soudu. Proč by měla třeba moje holčička poslouchat generalizující žvásty o „Cigoších, kteří ukradnou na co přijdou“, nejen v tramvaji a v obchodě, ale ještě navíc ve škole? Že jde o pohádku nějakého klasika by mi bylo úplně fuk.

A zkuste si představit jinou situaci: že budete žít třeba v Rakousku a tam bude vaše dítě poslouchat ve škole pohádku, v níž se objeví lidé, kteří kradou jako straky a protože se nedovedou k ničemu postavit čelem, snaží se ze všeho vykecat a ulejt, říkají tomu švejkování. „Milé děti, ti lidé jsou Češi!“ Myslím, že paní Bobošíková by se v takovém případě chytla za srdce a spadla ze svých vysokých podpatků.

Nevím, jak by se věc s Mikešem měla řešit, zákazy a škrty v knihách jsou samozřejmě nesmysl. Ale je to problém, o kterém se má mluvit, je dobře, že s ním pan Miko přišel – a je pořádná ostuda hysterických obhájců národních klasiků, že se kvůli té věci musí romský aktivista stahovat z veřejného života.

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století