Adam Drda: K čemu Lisabonská smlouva? Benešovy dekrety jsou lepší

Prolomení Benešových dekretů, to je strašák, který u nás spolehlivě zabírá... Ale na koho vlastně? Na českou veřejnost? Veřejnosti jsou stárnoucí bývalí němečtí krajané úplně fuk a Benešovy dekrety jakbysmet - reaguje teprve ve chvíli, když v ní někdo obavy šikovně vyvolá, popíchne ji. Vy si občané, klidně sedíte, na televize se díváte, na dekrety nemyslíte a zatím zločinný sudeťák o vaše majetky usiluje...

O veřejnost ale v první řadě nejde: správně totiž - a to je teď pro Václava Klause důležité - zareaguje politická representace. Kdyby odkládal podpis Lisabonské smlouvy z jiných důvodů, byť sebeušlechtilejších, byl by doma tvrdě kritizován - a právem, protože nerespektuje vůli parlamentu ani vlády. Jenže dekrety jsou posvátné. Když s nimi hlava státu začne operovat, dočká se od většiny politických předáků od ultraleva do ultraprava moudrého pokyvování hlavou. Ano, ve hře jsou dekrety, věc se musí řádně projednat a promyslet. Rázem je ve slepé ulici živo.

Nechme teď stranou, jestli lisabonská smlouva, respektive její součást - Listina základních práv Evropské unie - prolomení dekretů umožňuje nebo ne (většina právních expertů se shoduje, že nikoli, protože smlouva neplatí retroaktivně). Důležitější je, že Česká republika dělá obstrukce kvůli poválečným zákonným normám, o kterých by bylo lépe cudně mlčet: Benešovy dekrety jsou právní akty, postavené na principu kolektivní viny, výnosy, které m.j. legitimizovaly zbavení miliónů lidí domova a majetku. Strach, že by je mohl projednávat nejen český, ale nedej bože evropský soud je přinejmenším nedůstojný. Čeho se bojíme? Proč je pro nás evropská justice méně spravedlivá než ta česká? Najde se někdy výše postavený český politik, který by se odvážil na hru s dekrety nepřistoupit?

Ale stojí za to všimnout si i dalších rozměrů prezidentova počínání. Václav Klaus varuje před tím, co může způsobit Listina základních práv EU a hned dodává: "Minulá... vláda této - pro Českou republiku životně důležité - otázce nevěnovala dostatečnou pozornost a nevyjednala pro Českou republiku z této listiny takovou výjimku, jakou si vyjednalo Polsko a Velká Británie." Je to takové "přátelské žďuchnutí" do Mirka Topolánka, který špatně hájil národní zájmy. A zároveň to ukazuje prezidentův přístup k demokratické politice. Klaus nepřipouští, že Topolánkova vláda viděla věc jinak, než on a nepovažovala za nutné o výjimku usilovat - suverénně označuje její jednání za chybu, káravě konstatuje, že vláda věci "nevěnovala dostatečnou pozornost". Automaticky předpokládá, že když si něco vyjednali Poláci a Britové, měli jsme si to vyjednat taky.

Česká republika získává v Evropské unii čím dál horší pozici. Nedokázala zvládnout předsednictví, teď komplikuje život šestadvaceti dalším státům, prezident nadto v pátek obvinil premiéra předsedající země unie z indiskrétního chování. České nakládání s lisabonskou smlouvou a nesoulad mezi prezidentem a veškerými zbývajícími ústavními institucemi přitom prakticky nikdo není schopen pochopit. Zdá se, že nám hrozí dlouhodobý pobyt na evropské periferii. Ale bude to stát za to, na Benešovy dekrety nám nikdo nesáhne.

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století