Adam Drda: Hranice

Pro člověka, který prožil aspoň kus dospělého (či dospívajícího) života v ČSSR nejsou hranice jen prostý předěl mezi státy, vymezení teritoria. Když se řekne "hranice" a "pohraničí", zní mi to dodnes dobrodružně, temně a zlověstně. Hranice jsou symbol velkého vězení, v němž jsem vyrůstal, symbol policejního státu a mého strachu. Překážka, za níž je svoboda, za kterou se nesmí. Místo, kde byly mrtvé polorozpadlé kdysi německé vesnice, kde se rozkládalo záhadné "pásmo nikoho", kde byly elektřinou nabité dráty, střílelo se tam a umíralo. Proto jsou pro mne hranice taky vždycky "západní".

Bolševickou praxi "na čáře" vystihl kdysi lapidárně prezident a generální tajemník KSČ Gustáv Husák: "Hranice niesú korzo, aby sa tu volakto prechádzal!" (omlouvám se za parafrázi slovenštiny). Skutečně nebyly: statistika Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu konstatuje, že v letech 1948-1989 při pokusu o útěk do Rakouska či Německa bylo 145 osob zastřeleno, 96 usmrceno elektřinou, 11 lidí prokazatelně utonulo při útěku, dalších cca 50 utopených našla policie v pohraničních řekách. 16 osob spáchalo sebevraždu. Zatčených nešťastníků bylo pochopitelně mnohem víc než mrtvých.

Od roku 1953 byl na západní hranici dvou a půlmetrový plot nabitý vysokým napětím, tzv. stěna smrti. K plotu se váže jméno Ludvíka Hlavačky - důstojníka Státní bezpečnosti, postavy jak z hororu. Měl pověst konfidenta gestapa, v 50. letech působil na vyšetřovně StB v Uherském Hradišti, kde vymýšlel elektrický mučicí přístroj. Po studiích v SSSR se stal velitelem Pohraniční stráže a nakonec náměstkem ministra vnitra. Přestože měl podle historiků Hlavačka zásadní odpovědnost za smrtící zařízení, dožil se v poklidu a bez potrestání vysokého věku, zemřel nedávno, stár devadesát čtyři let.

Pohraničníky, kteří naháněli a stříleli různé nebožáky a kterým Hlavačka velel, představovala komunistická propaganda jako národní hrdiny, tvrdé muže, bdící nad naším "lidově-demokratickým" bezpečím. Když mi bylo tak šest sedm let, ukazovali se nám na pionýrském táboře, předváděli výcvik "samostatně útočícího psa", který dovedl strhnout "narušitele" k zemi. Pamatujete se ještě, že jedno to zvíře bylo vystaveno vycpané v muzeu SNB?

Tohle všechno skončilo s koncem roku 1989 a člověk děkuje pánubohu, že se toho nejen dožil, ale dožil se mlád. A stojí za to připomenout i další výročí, úzce související: před dvěma lety se Česká republika stala součástí schengenského prostoru, tedy nastal jakýsi vrchol svobody, z hranic zmizely kontroly.

Kdykoli jsem po roce 1989 cestoval do Rakouska či Německa, cítil jsem lehké mrazení a pak úlevný, svatý pocit, dosáhl-li jsem druhé strany... Teprve v posledních dvou letech si při cestě na Západ připadám úplně svobodný

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století